Sněhurka
Sedím na okně v krhavém slunci, fialová je slušivá, satén se leskne. Ne, nemám co říci, nikdo nemá co říci, nic a nikdo kromě krve. Mohu se jen dívat na linii jejího hrdla, na lákavý příslib sluncem prosvětleného pekla. Karmínové skvrny na její bledé pokožce se odráží v zrcadle času, sluneční paprsky se lámou na vyleštěné křemenné ploše a tisíci střípky světla odhalují její matné bělmo, její sny a její hříchy. Čas mě okrádá, spěchá, dokonalost za pár okamžiků zmizí. Její krev se třpytí jako její oči, její hrdlo je chladné jako jarní podvečer. Někdo popravil slunce a jeho krev se vyzývavě mísí s její. Odstíny červené zálibně zdůrazňují letokruhy parket i vrásky na mém čele. Na hrdle má šňůru perel, matný důkaz marnotratnosti, závazek krásy obscénní jako smrt. Nedojedla jablko, leží ve změti hedvábných punčoch, téměř na dosah jejích alabastrových prstů. Zvrátil jsem hlavu snaže si vtisknout navždy do paměti tu mýdlovou vůni smrti, přivírám oči a paprsky se tříští o hráz mých řas. Svět voskově změknul, oranžové tóny se vpíjejí do jiskřivé běloby jejích lící. Jejich linie se ztrácejí v jasu, obzor krvácí a barví její rysy z posledních sil.
Ambivalentní svět za sklem postupně rozkrádal křehkost jejích kloubů, barvitost jejích snů. Sledoval jsem jak její úsměv šedne, jak se její impresionistická kvazimuzikálnost ztrácí mezi nákupními soundtracky, jak život rozsévá kruté vrásky po jejím hrdle. Magické tvary jejího ohryzku mě připoutávaly k okennímu parapetu, antické linie jejího čela zaručovaly, že cokoli se zrodilo v její realitou nepoznamenané mysli se magicky spojovalo se střípky reality odraženými se zrcadla a pak se jí barva očí měnila podle nálady, tiskla rty a byla mi Taťánou, Markétou i Matyldou de la Mole. Dokázala být tichá, žárlivá, rozverná i zasněná. Byla mým uměleckým dílem. Nebyla jen dokonalá, byla nadpozemsky, hyperkubicky nedostižná.
Ve smrti je něco překvapujícího, prchavého. Obvykle očekáváme překvapení, napětí, netušenou pravdu. Díval jsem se s napětím do jejích očí. Čekal jsem téměř toužebně na poslední záblesk uvědomění. Prahnul jsem po chvíli prozření, věděl jsem, že jedině tak, bude její krása čistá, zbavená té krustičky všednosti, které se nedokázala ubránit ani ona. Chránil jsem ji před ohavnými lidskými frázemi, před těmi směšnostmi, na které se zúžil slovník běžných lidí, před světem, ve kterém kondom nahradil skleněný střevíček a imaginace se ztratila v labyrintu západní kultury.
Okolní střechy se nezměnily, nebe zůstalo fádní, lhostejné a hluchoněmé jako vždy. Bylo nasáklé sentimentem estetických ignorantů, kteří se pokoušeli proklamovat svůj chatrný estetický vkus jeho adoracemi. Jedině ve chvílích, kdy ho slunce potřísňovalo svými krhavými cákanci, šla jeho nevkusnost poněkud stranou. Nenáviděl jsem, když se odráželo v jejích očích a kradlo jí její nevyslovitelnou osobitost. Neznala hořkost, jenom poezii. Neznala pravdu, nebyla pro ni důležitá. Pravda je nám dobrá ke zklamání, k přerozdělení a k deformaci lidských hodnot. Pravda ruší harmonii krásy. Pravda dává význam lži a ta zase zradě. Pravda stojí na počátku všech nepravostí světa. Pravda nám dala morálku i pohoršení, dala nám neschopnost posoudit krásu, protože z jejího hlediska, existují závažnější hodnoty. Hodnoty, které tomu stádu za oknem slouží k alibizaci vlastních nedostatků. Pravda dělá přednost z jejich ubohosti a dezorientace. Pravdu vymysleli hlupáci, kteří přišli o zrak, o obě ruce a o schopnost pocítit rozkoš. Rozkoš, jakou nám dává jenom dokonalý estetický požitek. A estetický požitek není otázkou citů nebo morálky. Je to specifická forma prožitku, o kterou se svět venku dobrovolně připravuje, protože není připraven vykročit vstříc výhodám subjektivní skutečnosti. Ona se s touto hierarchizací nikdy neobtěžovala a obludné strukturalizování světa jí nic neříkalo.
Tisíckrát jsem jí opakoval, že chtivost života je nízká a otrávené jablko, které by případná dilemata rychle vyřešilo, by okusila dříve či později. Milovala jablka, zelená i granátová. Nebyla to jejich chuť, co ji tak přitahovalo, ale nepřekonatelný estetický, přímo želatinózně plastický požitek z okamžiku, kdy jemně zvrátila hlavu nazad, přivřela oči, horké rty přitiskla na prochladlou slupku a vychutnala si vražednou překvapivost prvního zakousnutí. Její snění o upírech se v těch chvílích dotýkalo skutečnosti. V zrcadle kousíčky slupky, které ulpěly na jejích sněhobílých zubech, získávaly karmínové odlesky a ona byla stejně krásná a překvapená, jako by právě prokousla hrdlo toho nejgalantnějšího mladíka s vysokým límcem a neopakovatelnými lícními kostmi. To se jenom na zlomky vteřiny její chladná čistota ztrácela a zůstávaly jen záblesky jiskřivé krutosti, která nebyla děsivá, ale vzrušující. Pak přivřela oči, cítil jsem jak jí po hrdle přejelo to nejpříjemnější mrazení moci, nadechla se a přemohla malátnost. Pak se usmála a jablko ztratilo význam.
Náš život byl bezčasý, vlekl se v nekonečných okamžicích slasti z její krásy. Přinášela sebou potlačenou euforii, která je tím nejbolestnějším z prožitků, kumuluje se v hrdle, obtěžkává hlasivky a dává pak každému slovu důraz iracionality, fantazie a příslibu. Její hlas byl temný, kontrastoval s její halucinogenním bělostným vzhledem, proto se vyjadřovala jen velmi zřídka. V očích přitom měla podivnou bázeň z toho, co by se mohlo skrývat za jejími slovy. Když domluvila, dívala se na svět prázdnýma očima. Neměla problémy všech poblouzněných filozofů rozlišovat mezi vnímáním a věcí o sobě. Postaral jsem se, aby její chápání bylo nepoznamenané, aby její vjem byl komplexní. Neznala pravdu a lež, neznala názory a konflikty. Nevěděla nic o rozdílu mezi realitou a fantazií. Nevěděla nic a její chápání bylo dokonalé, čisté a jednoznačné. Viděl jsem to na každém zachvění jejích řas, na každém pohybu zápěstí, v každém jedinečném promnutí pramínku vlasů. Dívat se na její rozprostraněnou souměrnou jedinečnost bylo největším uměleckým požitkem, jakého jsem dosáhl.
Tedy až do osudné chvíle, kdy se svět změnil v peklo. V ‚peklo prozářené sluncem a medem Středozemního moře‘. Dantovo peklo, ve kterém je každý obrys bolestně zřetelný a každé sebemenší utrpení je znásobeno vizuální intenzitou požitku. Každý krvavý škrábanec se odráží v tisíci střípcích reality jako moje kráska v zrcadle. Měla nejbolestivější cejch jaký přeje Horatius každé nevěrné dívce, zčernal jí zub, a navíc jeden z předních. Všechny estetické smysly, pro které jsem žil ztratily význam. Nechat ji být? A nechat svět sledovat torzo její krásy a sám sebe spasit skokem z okna nebo pár žiletkami v horké vodě? Odepřít si pohled na to, jak její bělostnou pokožkou prosakují krůpěje krve, potřisňují její perly a její bledé hrdlo. Pohled na to, jak její krása zůstává odříznutá od světa. Za pár okamžiků slunce vydechne naposled a všechno, pro co jsem žil, se ztratí v temném nočním oparu.
‚Evino jablko prvního hříchu, Adamův anatomický ohryzek z jablka, estetické jablko Paridova soudu, jablko citovosti Viléma Tella, Newtonovo jablko zemské přitažlivosti, Cézannovo strukturální jablko‘... a jedině to otrávené mohlo utlumit moje rozpaky.
Na památku Salvatorova věčného obdivu ke Galině kráse a Kierkegaardova absolutního estetického požitku z nevinnosti.
Sedím na okně v krhavém slunci, fialová je slušivá, satén se leskne. Ne, nemám co říci, nikdo nemá co říci, nic a nikdo kromě krve. Mohu se jen dívat na linii jejího hrdla, na lákavý příslib sluncem prosvětleného pekla. Karmínové skvrny na její bledé pokožce se odráží v zrcadle času, sluneční paprsky se lámou na vyleštěné křemenné ploše a tisíci střípky světla odhalují její matné bělmo, její sny a její hříchy. Čas mě okrádá, spěchá, dokonalost za pár okamžiků zmizí. Její krev se třpytí jako její oči, její hrdlo je chladné jako jarní podvečer. Někdo popravil slunce a jeho krev se vyzývavě mísí s její. Odstíny červené zálibně zdůrazňují letokruhy parket i vrásky na mém čele. Na hrdle má šňůru perel, matný důkaz marnotratnosti, závazek krásy obscénní jako smrt. Nedojedla jablko, leží ve změti hedvábných punčoch, téměř na dosah jejích alabastrových prstů. Zvrátil jsem hlavu snaže si vtisknout navždy do paměti tu mýdlovou vůni smrti, přivírám oči a paprsky se tříští o hráz mých řas. Svět voskově změknul, oranžové tóny se vpíjejí do jiskřivé běloby jejích lící. Jejich linie se ztrácejí v jasu, obzor krvácí a barví její rysy z posledních sil.
Ambivalentní svět za sklem postupně rozkrádal křehkost jejích kloubů, barvitost jejích snů. Sledoval jsem jak její úsměv šedne, jak se její impresionistická kvazimuzikálnost ztrácí mezi nákupními soundtracky, jak život rozsévá kruté vrásky po jejím hrdle. Magické tvary jejího ohryzku mě připoutávaly k okennímu parapetu, antické linie jejího čela zaručovaly, že cokoli se zrodilo v její realitou nepoznamenané mysli se magicky spojovalo se střípky reality odraženými se zrcadla a pak se jí barva očí měnila podle nálady, tiskla rty a byla mi Taťánou, Markétou i Matyldou de la Mole. Dokázala být tichá, žárlivá, rozverná i zasněná. Byla mým uměleckým dílem. Nebyla jen dokonalá, byla nadpozemsky, hyperkubicky nedostižná.
Ve smrti je něco překvapujícího, prchavého. Obvykle očekáváme překvapení, napětí, netušenou pravdu. Díval jsem se s napětím do jejích očí. Čekal jsem téměř toužebně na poslední záblesk uvědomění. Prahnul jsem po chvíli prozření, věděl jsem, že jedině tak, bude její krása čistá, zbavená té krustičky všednosti, které se nedokázala ubránit ani ona. Chránil jsem ji před ohavnými lidskými frázemi, před těmi směšnostmi, na které se zúžil slovník běžných lidí, před světem, ve kterém kondom nahradil skleněný střevíček a imaginace se ztratila v labyrintu západní kultury.
Okolní střechy se nezměnily, nebe zůstalo fádní, lhostejné a hluchoněmé jako vždy. Bylo nasáklé sentimentem estetických ignorantů, kteří se pokoušeli proklamovat svůj chatrný estetický vkus jeho adoracemi. Jedině ve chvílích, kdy ho slunce potřísňovalo svými krhavými cákanci, šla jeho nevkusnost poněkud stranou. Nenáviděl jsem, když se odráželo v jejích očích a kradlo jí její nevyslovitelnou osobitost. Neznala hořkost, jenom poezii. Neznala pravdu, nebyla pro ni důležitá. Pravda je nám dobrá ke zklamání, k přerozdělení a k deformaci lidských hodnot. Pravda ruší harmonii krásy. Pravda dává význam lži a ta zase zradě. Pravda stojí na počátku všech nepravostí světa. Pravda nám dala morálku i pohoršení, dala nám neschopnost posoudit krásu, protože z jejího hlediska, existují závažnější hodnoty. Hodnoty, které tomu stádu za oknem slouží k alibizaci vlastních nedostatků. Pravda dělá přednost z jejich ubohosti a dezorientace. Pravdu vymysleli hlupáci, kteří přišli o zrak, o obě ruce a o schopnost pocítit rozkoš. Rozkoš, jakou nám dává jenom dokonalý estetický požitek. A estetický požitek není otázkou citů nebo morálky. Je to specifická forma prožitku, o kterou se svět venku dobrovolně připravuje, protože není připraven vykročit vstříc výhodám subjektivní skutečnosti. Ona se s touto hierarchizací nikdy neobtěžovala a obludné strukturalizování světa jí nic neříkalo.
Tisíckrát jsem jí opakoval, že chtivost života je nízká a otrávené jablko, které by případná dilemata rychle vyřešilo, by okusila dříve či později. Milovala jablka, zelená i granátová. Nebyla to jejich chuť, co ji tak přitahovalo, ale nepřekonatelný estetický, přímo želatinózně plastický požitek z okamžiku, kdy jemně zvrátila hlavu nazad, přivřela oči, horké rty přitiskla na prochladlou slupku a vychutnala si vražednou překvapivost prvního zakousnutí. Její snění o upírech se v těch chvílích dotýkalo skutečnosti. V zrcadle kousíčky slupky, které ulpěly na jejích sněhobílých zubech, získávaly karmínové odlesky a ona byla stejně krásná a překvapená, jako by právě prokousla hrdlo toho nejgalantnějšího mladíka s vysokým límcem a neopakovatelnými lícními kostmi. To se jenom na zlomky vteřiny její chladná čistota ztrácela a zůstávaly jen záblesky jiskřivé krutosti, která nebyla děsivá, ale vzrušující. Pak přivřela oči, cítil jsem jak jí po hrdle přejelo to nejpříjemnější mrazení moci, nadechla se a přemohla malátnost. Pak se usmála a jablko ztratilo význam.
Náš život byl bezčasý, vlekl se v nekonečných okamžicích slasti z její krásy. Přinášela sebou potlačenou euforii, která je tím nejbolestnějším z prožitků, kumuluje se v hrdle, obtěžkává hlasivky a dává pak každému slovu důraz iracionality, fantazie a příslibu. Její hlas byl temný, kontrastoval s její halucinogenním bělostným vzhledem, proto se vyjadřovala jen velmi zřídka. V očích přitom měla podivnou bázeň z toho, co by se mohlo skrývat za jejími slovy. Když domluvila, dívala se na svět prázdnýma očima. Neměla problémy všech poblouzněných filozofů rozlišovat mezi vnímáním a věcí o sobě. Postaral jsem se, aby její chápání bylo nepoznamenané, aby její vjem byl komplexní. Neznala pravdu a lež, neznala názory a konflikty. Nevěděla nic o rozdílu mezi realitou a fantazií. Nevěděla nic a její chápání bylo dokonalé, čisté a jednoznačné. Viděl jsem to na každém zachvění jejích řas, na každém pohybu zápěstí, v každém jedinečném promnutí pramínku vlasů. Dívat se na její rozprostraněnou souměrnou jedinečnost bylo největším uměleckým požitkem, jakého jsem dosáhl.
Tedy až do osudné chvíle, kdy se svět změnil v peklo. V ‚peklo prozářené sluncem a medem Středozemního moře‘. Dantovo peklo, ve kterém je každý obrys bolestně zřetelný a každé sebemenší utrpení je znásobeno vizuální intenzitou požitku. Každý krvavý škrábanec se odráží v tisíci střípcích reality jako moje kráska v zrcadle. Měla nejbolestivější cejch jaký přeje Horatius každé nevěrné dívce, zčernal jí zub, a navíc jeden z předních. Všechny estetické smysly, pro které jsem žil ztratily význam. Nechat ji být? A nechat svět sledovat torzo její krásy a sám sebe spasit skokem z okna nebo pár žiletkami v horké vodě? Odepřít si pohled na to, jak její bělostnou pokožkou prosakují krůpěje krve, potřisňují její perly a její bledé hrdlo. Pohled na to, jak její krása zůstává odříznutá od světa. Za pár okamžiků slunce vydechne naposled a všechno, pro co jsem žil, se ztratí v temném nočním oparu.
‚Evino jablko prvního hříchu, Adamův anatomický ohryzek z jablka, estetické jablko Paridova soudu, jablko citovosti Viléma Tella, Newtonovo jablko zemské přitažlivosti, Cézannovo strukturální jablko‘... a jedině to otrávené mohlo utlumit moje rozpaky.
Na památku Salvatorova věčného obdivu ke Galině kráse a Kierkegaardova absolutního estetického požitku z nevinnosti.
