|



Rohlíky
(Hynkovi za jeho obdiv Hobbesovi a čerstévu pečivu)

„Světlo samo je považováno za dostatečně objasněné tím, že každému pohledu na jsoucno zaručuje, že něco uvidí.“
Martin Heidegger

Hynek mhouřil oči před ostrými paprsky zapadajícího slunce, jemuž podzimní sentiment ani zdaleka neubral na břitkosti. Cítil jak se světlo dychtivě dere přes jeho mdle namodralé duhovky, bytostně vnímal, jak každičký paprsek v tisíci odrazech prochází sklivcem. Věděl, že obraz samky a nádraží má na sítnici vzhůru nohama a skrz oranžové světlo ho omračovalo poznání, jak nenásilně a přesvědčivě mu jeho vlastní smysly dokážou lhát. Lhát do očí, lhát okem…jak snadno lze vyvolat dávno potlačené asociační proudy, které jeho mysl po křivolakých cestičkách dovedly vždy zpátky k Andaluskému psu Louise Buňuela.
Hynek už dávno pochopil, že hledání krásna nutně vede ke stereotypu nebo k depresi. Byl totiž profesorem na gymnáziu. Přímočarost ho unavovala stejně jako teorie. Když se ale zlehka zasníte, skrz clonu řas můžete při troše snahy zaregistrovat, jak se vaše sebekázeň pomalu vytrácí, jak se sebeúcta vzdaluje. Jenže Hynek teď stojí před samkou, a to v žádném případě není vhodné místo k laciným úvahám o morálním úpadku, natož k jakýmkoli didaktickým prodloužením. Jeho pohled pomalu sklouzl k tabuli, která informovala případné zákazníky o slevě na něco, co se jmenovalo dětská šunka. A některé ohavné asociace jsou nabídleni do té míry, až je mi takřka stydno je zmiňovat.
Hynkovi blesklo hlavou, že svou schopností rafinovaně abstrahovat každodenní pojmy, právě utahané pokladní v jeho soukromém žebříčku předčily neméně vynalézavé kuchařinky ze školní jídelny. Ty, díky svým síťovaným čepcům, olysalé stárnoucí dámy si zpestřovaly svou vzrušující profesi vymýšlením tajemných japonských názvů pro typicky česká jídla. A absurdita byla už zase silnější než Hynkova pečlivě natrénovaná, ke světu lhostejná permanentně kamenná grimasa. Používal ji vždy, když s výrazem chladného sofistikovaného profesionála dynamicky kráčel k nádraží. V obličeji mu zacukalo vždycky, když se stal nepřímým účastníkem nějaké dopravní nehody, nebo, tak jako teď, když si vzpomněl na kuchařky. Zasnil se nad jejich pokoutnými úsměvy, nad tím jak poočku sledovaly zklamané výrazy podvedených strávníků. Ta situace se s ironickým rytmem opakovala každý den. Všechno to bylo v promyšlených psychologických tazích těch mizerných intrikánek. Hlad umí velice snadno vyvolat falešné naděje…Hynka občas napadlo, jestli jídelnímu osazenstvu nepřisuzuje až příliš vykonstruovaných sklonů ke špatnosti. Na druhou stranu i zcela nevinná špetka poctivě jízlivé lidské zákeřnosti dokáže obzvláštnit každodenní rutinu.
Pak se snažil odvrátit se alespoň na chvíli od těch drobných ohavností, do jejichž proudu se nechával tak neprozřetelně strhnout téměř na každém kroku. Všechny ty vzpomínky ho poslední dobou pronásledovaly a pohlcovaly, jejich útržkovité motivy se prapodivně míchaly s okouzlením moderní filozofií, s těmi kousky ošklivosti, které jsou nedílnou součástí čehokoli, co lze pokládat za skutečně krásné. Vždycky když šel kolem samky, kolem prodavaček, oschlého chleba a dětské šunky, cítil to zvláštní metafyzické zhmotnění všech anomálií v omamné nudě, kterou se sterilně obklopoval každý den. Když šel kolem samky a stavoval se pro rohlíky, cítil v hrdle tu sotva znatelnou pachuť hnusu. Takovou, kterou prakticky nelze verbálně zachytit. Všem je nám tak blízká, víme, že existuje, ale popsat její podstatu se nám jeví jako nemožný úkol. Je to jako kdyby nejuhrančivější ruská krasavice okusila sousto ambrózie, vychutnala by všechny rozkoše a zákruty chuti dovedené k dokonalosti, ale pak by se jí do hrdla jedovatě zakouslo její vyhládlé svědomí, protože předtím přehlédla údaje na letáku s kalorickou hodnotou. Je to tak nízké, tak nepodstatné ve srovnání se skutečnou podstatou a intelektuální hloubkou lidského poznání, ale bez ohledu na cokoli je to nedílnou součástí substance jsoucna, krásna, ohavna, i všeho lidského snění.
Hynek bolestivě polkl. Čím víc o tom přemýšlel, tím mu bylo jasnější, že bez ohledu na své metafyzické úvahy, by měl koupit rohlíky. A pak ji uviděl. Tak jako každý den. Byla součástí jeho stereotypu. Byla důvodem, proč si jeho děti musely u snídaně mazat marmeládu na chleba. Bylo to jako obvykle. Šla tak zlehka rozmarně na svých podpatcích, unavená, ale přesto tak nějak rámcově spokojená. Spokojená díky tomu, že na ni zbyly poslední brodské rohlíky. Měla v kapse ten jediný drobný úspěch, který všichni potřebujeme, abychom mohli sami sobě nalhávat, že jsme úspěšně korunovali další pracovní den. Hynek až příliš jasně věděl, co ho v následujících minutách čeká. Věřil v Descartovskou neotřesitelnou logiku, proto lze evidentně lichý počet pěti rohlíků u ní v tašce považovat za náhodu. Půjde do samky, aby se přesvědčil, aby zjistil na vlastní kůži, že už zase ukradla jeho rohlíky. Vždycky, těsně před tím, než se definitivně oddal svému hněvu, ho napadlo jestli těm několika kouskům pečiva nepřisuzuje příliš velkou důležitost, jestli by jeho osobní štěstí nemělo záviset na něčem jiném. Na čem, to už si nikdy nebyl schopen vybavit. Stál tam, slunce zapadalo, svíral pěsti a na patře cítil chuť bezmoci a křupavého pečiva.
Prošla kolem něj, o chřípí mu zavadila vůně parfému, který mu by mu jindy snad připadal kouzelný. Teď ale tak bolestně zaháněl vůni rohlíků. Vůni křupavého těsta, vůni domova, o kterou už po bůhvíkolikáté přišel kvůli ní. Přimhouřil oči, hlavu sklonil na stranu a sledoval jak se jí lesknou vlasy, jak svírá igelitku ve svých nalakovaných spárech, jak ji obklopuje palčivá pekelná červeň zapadajícího slunce. Zasykl v křeči nad tím, jak násilnicky o jeho synapse zavadila krutost.



Alena se už nemohla dočkat, až ho zase uvidí. Okouzlovaly ji jeho hranaté brýle. Myslela na něj, když si ráno lakovala vlasy, snila o tom, jak se mu zadívá do očí. Bude stát před samkou s lehce nakloněnou hlavou a opatrně se na ni podívá. Zkontrolovala, jestli se jí neloupe lak. Dlouhé nehty si pěstovala celý život. Ne že by byly zrovna košer pro její zaměstnání. Byla kuchařka. Lhostejná kuchařka, která se svému povolání nevyhýbá, ale ani ji nijak zvlášť netěší. V jídelně neměla žádné výsadní postavení, bylo mlhavé ráno a ona snila o intelektuálovi v černém roláku. Bohužel měla daleko do těch privilegovaných stárnoucích matron, které rozdávaly jídlo. Stávala vzadu u myčky a přemýšlela nad tím, jestli jí síťka na hlavě nekazí profil.
Věděla až příliš dobře, že je učitel. Věděla, že si jí nikdy nevšimnul. Ani nemohl. Ale co, ta síťka jí beztak okradla o všechno charisma. Když jí zbyla chvilka, zvedala hlavu od myčky a sledovala, jak kultivovaně naklání talíř s polévkou. Už odmala obdivovala lidi s citem pro způsobné stolování. Sama se snažila vnést trochu kultury do školní jídelny tak, že vymýšlela neotřelé názvy pro tradiční jídla. Tolik ji těšilo obzvláštňovat ten nudný jídelníček. Když byla hotová se svou kreativní činností, stříkla si za ucho pár kapek parfému a vyrazila pro rohlíky. Většinou si koupila těch několik posledních, které měli, prohodila pár slov s pokladními a už spěchala na vlak. Ty chvíle včetně setkání s ním naplňovaly její život naivní radostí.


Hynek to v jídelně nenáviděl. Na jídle se mu několika letech usilovné snahy dařilo najít pár pozitivních věcí, ale letos jeho obdivuhodné sebezapření značně nalomily zvrácené, nesnesitelně kýčovité zvířecí malby na stěnách a ty tajuplné názvy jídel ho také znepokojovaly den ode dne víc. Měl je spojeny s paranoidní hrůzou z každodenních nechtěných překvapení. Dnes se z polévky Risi Bisi vyklubalo několik oschlých hrášků ve vápenaté vodě, které patrně měly evokovat střídmou rafinovanost japonské kuchyně. Byl by to bral jako dobrý vtip, kdyby pak nemusel dvacet minut usilovně předstírat, jak ho uspokojuje bahnovitá chuť tajuplného Surimi. O pár hodin později, cestou na vlak, znovu zahájil svou intelektuální šarádu. Myslel na Thomase Hobbese, na boj člověka proti člověku, na svírající hlad, který ho nemilosrdně štval k samce, na tu neutrálně přitažlivou chuť čerstvých rohlíků. Nebe se zatahovalo a vítr rval odpadky ze špinavých zákoutí nádražní ulice. Mezi tím v trhaných intervalech poletovalo neurotické podzimní listí a syrový hlad byl stále intenzivnější. Hynek vzpomínal na časy, kdy plameně tvrdíval, jak nesmírně lidská nenasytnost omezuje intelekt. A ještě předtím, než se zcela odevzdal své touze po komerčním pečivu, se mu na několik okamžiků vybavilo, jak přísahal, že on sám se nikdy neoddá té trapné setrvačnosti jídla a spánku jako kdejaká povrchně konzumní existence. Jenže hlad byl silnější a jeho ani nenapadlo, že to, co tak svírá jeho rozbolavělé spánky není svědomí, ale Blesk, co si nese v tašce.


Alena s něžnou pečlivostí dávala rohlíky do neekologického sáčku, chvilku se zamyslela nad odtučněnými jogurty, ale pak si vzpomněla na těžko zamaskovatelné plastové aroma, které se vždycky tak neuměle schovávalo za falešnou příchutí jahod nebo broskví, a rozhodla se, že raději bude těšit domů na své Surimi. Pak už se soustředila jenom na to, aby do důsledku vychutnala to palčivé vzrušení z očekávaného setkání. Byla to ta pochybná nervozita, kterou všichni spojujeme se svými city jenom proto, abychom ospravedlnili povrchnost vlastní touhy nezklamat sami sebe. Zakusila bezednou euforii mezi vysoko poskládanými konzervami fazolí na kyselo, usmála se na znechucenou pokladní, přivoněla k rohlíkům a pak ho uviděla.


Hynek proklínal svůj osud, žehral Bohu, snažil se potlačit takřka bolestivou pachuť odporného Surimi, která během cesty na nádraží pohltila celé jeho sebeovládání, rozlézala se mu po měkkém patře, svazovala jazyk a otravovala dech. Sledoval, jak vyšla z prosklených dveří čichaje k rohlíkům. Čerstvým, měkkým a lehkým jako dech. Pak k němu unyle zvedla černočerné žmolky řasenky a zatvářila se osudově. Nechala trochu klesnout dolní ret a v návalu nejistoty uvolnila paži se sáčkem rohlíků. Hynek byl zmučený křečovitým hladovým svíráním svých útrob a před očima se mu zatmělo bezedným zoufalstvím. Překonal hrůznou představu rohlíků na vlhké špinavé dlažbě, získal vládu sám nad sebou a padající tašku se mu podařilo zachytit na poslední chvíli. Pak vyděšeně sledoval, jak se ta dáma se spadlou čelistí dívá na své uvolněné pažní extensory, jako by snad ani nebyly její. Stiskl zuby, aby se zbavil zuřivosti, jenže při tom nepromyšleném gestu zapomněl držet jazyk zpátky od patra a Surimi s novou nepoznanou intenzitou zaplavilo všechny jeho chuťové pohárky. Několikrát rychle polkl, ale kýžený efekt se nedostavil. Ani neuvažoval o tom, že by prohodil jakoukoli falešnou zdvořilost. Bylo mu bytostně zle, toužil po všech obvyklých věcech, které rozzlobení lidé většinou chtějí. Myslel na samotu, násilí a předsmrtelné křeče, jenže to všechno nebylo ničím ve srovnání s myšlenkou na rohlíky. Všechny negativní emoce se v jeho podvědomí bázlivě krčily před jeho nesmyslnou hladovou touhou vyprovokovanou nekonečnou řadou promarněných šancí k nákupu.


Alena stála na peróně a předváděla jedno ze svých zimomřivých gest. To byla ale pouhá setrvačnost, protože její srdce planulo až k uzoufání. Myslela na to, jak hluboce se na ni podíval, jak využil rohlíky jako tu nejlacinější záminku, aby se jí mohl dotknout. Jak byl chudáček nervózní, že se konečně setkávají tváří v tvář, tak, že ze sebe nedostal ani slovo. Rozechvěle se usmála a přejela si bříškem prstu po řasách.


Hynek s vypětím všech svých vyhládlých sil zdolal schodiště na perón. Vlak tam ještě nebyl, zato tam byla ta ženská. Ona a její rohlíky. Hynek se začal zabývat paranoidními myšlenkami na to, že když jí předtím pomohl, mohla mu aspoň jeden nabídnout. Měl pocit, že nikdy tak po ničem netoužil tak bezuzdně jako právě dnes po těch rohlících. Omámeně sledoval sáček v její ruce a jen jaksi mimochodem si uvědomil, že se k němu otočila.


Kdyby Alena nebyla dokonalou obětí všech konvencí, jistě by si byla zavýskla. Viděla jak mu hoří oči, jak sleduje každý její pohyb s bezbřehou vášní. Tu červenou sukni musí nosit častěji. Vložila veškeré své úsilí do koketního pousmání a pak se zatvářila lhostejně. Proč by ostatně nemohl chvíli trochu trpět, aspoň mu to dodá odvahu, aby se k ní posadil ve vlaku. Při předstírané lhostejnosti ale náhle narazila na nedostatek vlastní profesionality. Zjistila, že když je lhostejná, neví, co má dělat. Pak dostala nápad. V žádném ženském časopise by jí neporadili lépe, jak nevině a přitom rafinovaně přitáhnout pozornost k čerstvě nalíčeným rtům.


Hynek ztratil souvislosti, nit myšlení a prostě všechno v bezedné propasti zoufalství. Doufal, že může nevěřit vlastním očím, protože kdyby uvěřil, dočista by se zbláznil. Ta poťouchlá ženská se zakousla do rohlíku. Přímo před ním. Bez ohleduplnosti a bez servítků to ta nána udělala. Klidně a naprosto okatě. Z hysterického transu ho vytrhlo šumění přijíždějícího vlaku. V tu chvíli si naprosto zřetelně uvědomil, co je třeba udělat. Když se člověk oprostí od přízemních zásad stanovených popkulturní společností, je rozhodování v každém ohledu velice snadné. Anně Kareninové byla její situace taky nad slunce jasná. Jí sice nikdo nepomohl, ale to je za daných okolností zcela zanedbatelná nuance. Tak úžasnou příležitost už podruhé mít nebude. Poprvé za ten den se Hynek usmál a s úlevou vykročil k Aleně.




Rohlíky byly v prapodivné konfiguraci rozhozeny po pražcích a kolejnicích. Hynek cítil, jak těžká slza namáhavě překonává jeho lícní kost a sledoval jak rohlíky vlhnou.