(Asociace žirovnické ambrózie)
Chtít křičet na Víta je málo, všechno je málo, svět se zatměl, nebe se mračí a latiník praví vanitatum vanitas s rozervaným hrdlem. Vít je impozantní, Vít umí lichotit, jak to dokážou jen básníci. Vít křičí děvko a šeptá děvenko. Eustach, ač opilý, je ten večer nudný patron. Opilý koráb vznáší se ve sklence Vítovy vodky. Vít má na jazyku krev a slova, o která se Boha doprošovat nemusel. Staré ženy mhouří oči a prohlubují své k uzoufání únavné vrásky s každým pohledem na Vítovo autoritativní balkánské obočí. Z Jarouška Seiferta se ten večer údajně stal básník a Vít myslí na Holanovy slzy. Noc s Hamletem, Holanem, Slívou. To cedil skrz zuby Karel Hynek, ve chvíli, kdy pro něj Lori ztratila význam. Při křivé přísaze nad matčinou mrtvolou. A Vít stál u okna a všechno slyšel. Vít je mu svědkem, že už není Karel Hynek, že teď je Vilém s pláštěm rudě podšitým a nehty zarvanými v omítce žaláře, svědomí neexistuje, svět se poťouchle sklání nad jezerem, žalářník zmizel v jeho hlubinách a přichází Vít s otevřenou náručí a sklenkou vodky. Vít se zajíká, Hynek pláče a Daniel sténá v jámě lvové po okraj naplněné vodkou. Aleš má rozkousané rty, v očích Horův svět a zalyká se v marném boji s neodbytným patosem. Karel Hynek se směje, má vysoký cylindr, holí bije do zdi a zoufalství už ho opustilo. Utonout v modré hlubině. Do modra. Do ticha. Do slz. Ale trocha ďábelského smíchu jednoho i tak příjemně osvěží - láska přichází s každou periodickou změnou tlaku a bylo by směšně marné pokoušet se v Hlaváčkově viole hledat spásu před neštěstím.
Jak vzduch těžkne, hořké slzy kalí příchuť vodky a Vít si bere do úst Matouše. Toho využil Lukáš, vzal si do úst Alešův květák a přisedá chtěje hájit svá pochybná narativní stanoviska. Deus meus, ne sileas! Večer pozvolna uplývá ve společnosti mrtvých básníků, noc se sklání před smrtkovou kosou a její výhružné mlčení krade Reineru Mariovi slova z úst. A Vít se umí chopit příležitosti, Vít nespí, nelže a praví: V tvém pokoji je teď už tma a ty růži na stole nevidíš a ani neslyšíš, jak drtivě vadne. Hynek se na to pousmál, vzal Reinera kolem ramen, ale pak na něj rychle zapomněl. Márinku totiž vyštval od klavíru řev Visacího zámku. Chraňte se, pane žárlivosti! Je to zelenooký netvor, jenž si hraje s tím, koho požírá, ocitovala způsobně, pak se tak měkce a nyvě podívala na Karla Hynka, leč lehký polibek poslala Vítovi, mizerná intrikánka, nevěda, že Karel Hynek ji stejně dávno podezřívá z pletky s Alešem. Rozárka Lukášová sedí v koutě, pláče pro Františka, utonulého se vším tichým poetickým půvabem ve slavnostní mariánské modři a dech opilcův jí útěchu neposkytne.
Svítá. A ač aluzivní tok by se stěží kdy mohl vyčerpat, paprsky, které samy nejsou bohužel ničím víc než odrbanou fikcí, dojemně potvrzují Calderónovy závěry o hrozně vratkém stínu a dechu jinovatky. Nemluvě o pití s chutí, prý se dá i upít k smrti. K ránu zbydou po Reinerovi jen přírodní motivy a Mácha se bude zas tvářit jak něžný teskný lyrik, hladina jezera bude jako Boženino zrcadlo a to, že na dně na sebe mlčky hledí František, Jarmila a Viktorka bude znovu jen Holanovo tajemství, Vít usíná, Hamlet omdlel únavou. Milovat? Nikdy. Navždycky. Ráno je obhroublé a Josefovým slovům najednou jen těžko rozumět. Bavit básníka je nicméně sladké, jazyk v rozhovorech s ním zápolí se ztěžklou ambivalentní cudností s chutí lékořice, medu a otrávených hub, které Aleš s Hynkem připravili suplujíc Zahradníčkovu bolest.
Chtít křičet na Víta je málo, všechno je málo, svět se zatměl, nebe se mračí a latiník praví vanitatum vanitas s rozervaným hrdlem. Vít je impozantní, Vít umí lichotit, jak to dokážou jen básníci. Vít křičí děvko a šeptá děvenko. Eustach, ač opilý, je ten večer nudný patron. Opilý koráb vznáší se ve sklence Vítovy vodky. Vít má na jazyku krev a slova, o která se Boha doprošovat nemusel. Staré ženy mhouří oči a prohlubují své k uzoufání únavné vrásky s každým pohledem na Vítovo autoritativní balkánské obočí. Z Jarouška Seiferta se ten večer údajně stal básník a Vít myslí na Holanovy slzy. Noc s Hamletem, Holanem, Slívou. To cedil skrz zuby Karel Hynek, ve chvíli, kdy pro něj Lori ztratila význam. Při křivé přísaze nad matčinou mrtvolou. A Vít stál u okna a všechno slyšel. Vít je mu svědkem, že už není Karel Hynek, že teď je Vilém s pláštěm rudě podšitým a nehty zarvanými v omítce žaláře, svědomí neexistuje, svět se poťouchle sklání nad jezerem, žalářník zmizel v jeho hlubinách a přichází Vít s otevřenou náručí a sklenkou vodky. Vít se zajíká, Hynek pláče a Daniel sténá v jámě lvové po okraj naplněné vodkou. Aleš má rozkousané rty, v očích Horův svět a zalyká se v marném boji s neodbytným patosem. Karel Hynek se směje, má vysoký cylindr, holí bije do zdi a zoufalství už ho opustilo. Utonout v modré hlubině. Do modra. Do ticha. Do slz. Ale trocha ďábelského smíchu jednoho i tak příjemně osvěží - láska přichází s každou periodickou změnou tlaku a bylo by směšně marné pokoušet se v Hlaváčkově viole hledat spásu před neštěstím.
Jak vzduch těžkne, hořké slzy kalí příchuť vodky a Vít si bere do úst Matouše. Toho využil Lukáš, vzal si do úst Alešův květák a přisedá chtěje hájit svá pochybná narativní stanoviska. Deus meus, ne sileas! Večer pozvolna uplývá ve společnosti mrtvých básníků, noc se sklání před smrtkovou kosou a její výhružné mlčení krade Reineru Mariovi slova z úst. A Vít se umí chopit příležitosti, Vít nespí, nelže a praví: V tvém pokoji je teď už tma a ty růži na stole nevidíš a ani neslyšíš, jak drtivě vadne. Hynek se na to pousmál, vzal Reinera kolem ramen, ale pak na něj rychle zapomněl. Márinku totiž vyštval od klavíru řev Visacího zámku. Chraňte se, pane žárlivosti! Je to zelenooký netvor, jenž si hraje s tím, koho požírá, ocitovala způsobně, pak se tak měkce a nyvě podívala na Karla Hynka, leč lehký polibek poslala Vítovi, mizerná intrikánka, nevěda, že Karel Hynek ji stejně dávno podezřívá z pletky s Alešem. Rozárka Lukášová sedí v koutě, pláče pro Františka, utonulého se vším tichým poetickým půvabem ve slavnostní mariánské modři a dech opilcův jí útěchu neposkytne.
Svítá. A ač aluzivní tok by se stěží kdy mohl vyčerpat, paprsky, které samy nejsou bohužel ničím víc než odrbanou fikcí, dojemně potvrzují Calderónovy závěry o hrozně vratkém stínu a dechu jinovatky. Nemluvě o pití s chutí, prý se dá i upít k smrti. K ránu zbydou po Reinerovi jen přírodní motivy a Mácha se bude zas tvářit jak něžný teskný lyrik, hladina jezera bude jako Boženino zrcadlo a to, že na dně na sebe mlčky hledí František, Jarmila a Viktorka bude znovu jen Holanovo tajemství, Vít usíná, Hamlet omdlel únavou. Milovat? Nikdy. Navždycky. Ráno je obhroublé a Josefovým slovům najednou jen těžko rozumět. Bavit básníka je nicméně sladké, jazyk v rozhovorech s ním zápolí se ztěžklou ambivalentní cudností s chutí lékořice, medu a otrávených hub, které Aleš s Hynkem připravili suplujíc Zahradníčkovu bolest.
