(Marianově lásce a výjimečným schopnostem...:)
Jsem ráda při agónii
pro její věrnou řeč.
Kdo by hrál zápas smrti
a simuloval křeč?
Pak zesklí zrak - a to je smrt.
Není možno předstírat
ty perly, které na skráň
pověsí všední strach.
Emily Dickinson
pro její věrnou řeč.
Kdo by hrál zápas smrti
a simuloval křeč?
Pak zesklí zrak - a to je smrt.
Není možno předstírat
ty perly, které na skráň
pověsí všední strach.
Emily Dickinson
Plakat na břehu Sázavy se nesluší. Tu božskou surreální sentimentalitu dramatu už dávno rozkradli vietnamské stánky a pestrobarevné tašky školáků. Přesto tam seděla, špinila si sukni blátem a sledovala jeho bledou pleť a mizernou černou barvu, která mu kapala z vlasů. Byla to jedna z těch barev, které vydrží dvacet čtyři umytí. Myslel, že když si ji naplácá, modročerné odlesky omámí její soudnost i její smysly.
Smysl umělecké literatury je v tom, dát čtenáři prostor, aby zachytil prchavá křídla své fantazie, nikoli mu na talíři předkládat levně přímočaré zápletky a místo dezertu naservírovat rádoby překvapivou pointu. Vždycky jsem nerad psal detektivní zápletky. Příliš nenávidím jejich podbízivou pachuť. Jenže včera jsem viděl kachny na břehu. Viděl jsem vlhnoucí kusy pečiva v měkkém bahně. Kachnám je pikantní příchuť mrtvoly vždycky milejší, než zbytky školních svačin. Viděl jsem, jak se černá barva na vlasy vsakuje do zahnívající trávy. Černá barva a černá řasenka. Nezdálo se, že by plakala často, ale svědomí bývá někdy kruté a udělá s člověkem divy.
Všechno, na co si dokázal vzpomenout, dělal kvůli ní. Nedávno spolu stáli na nádraží a on se skrze clonu svojí nervozity snažil proniknout ke svým vzpomínkám a sestavit výčet všeho, co kvůli ní kdy podniknul. Ledový pot na rukou mu nikdy nedělal dobře. Navíc tu byla ta prapodivná příchuť prchavého strachu. Spisovatelé s oblibou tvrdívají, že je kovová, ale to jsou jen fráze.
Detektivní pátraní mi chutná jako domácí zavařenina a laciné doutníky. Voní jako plstěné klobouky a vypadá jako zapatlaná lupa. Koneckonců už po pár řádcích nezbytně přestanete sledovat, jestli hledáte skutečnost nebo fantazii. Dost možná, že vám za zády splynou a vy to přehlédnete, aniž byste ztratili nit vyprávění.
Po pravdě, nikdy k němu nebyla zrovna laskavá. Nechtěl s jejím úsměvem spojovat uštěpačnost nebo dokonce krutost, ale častokrát se musel ptát, co se skutečně skrývá za jejími jízlivostmi.
Stalo se to jednoho z těch šedivých dní, jakých je na Vysočině přehršel. Bláto lidem připomíná, že jejich životy nestojí za nic. Nevím už, jaká byla na ten den předpověď, ale jsem si téměř jist, že voda v Sázavě měla sedm stupňů. Nebo řekněme raději šest. Není třeba zatahovat do každodennosti magickou symboliku.
Těžko říct, proč se setkali. Možná proto, že byl poslední, koho by v ten den chtěla vidět. Nebo proto, že na ni myslel víc než deset hodin v kuse a jeho synapse začínaly příliš trpět. Vlezlá vlhkost toho dne byla náplastí na všechna její trápení. Vnímala barevnou euforii, která pulsovala v žilnatině každého spadlého listu a nejspíš taky cítila, jak jí vítr barví tváře. Podzimní neštěstí ji inspirovalo k pošetilostem, takže když ho uviděla nebyla ani příliš zklamaná. Její antipatie nakrátko potlačila vlna benevolence. Dovolil jí totiž nedávno aby mu ustřihla vlasy. Radikální činy jí připadaly nesnesitelně vzrušující.
On ale stejně nikdy neměl dostatek vkusu. Předpokládám, že ohavnou barvou na vlasy dokonale rozmetal puškinovskou image, kterou mu tak pracně vytvořila. Vidím jeho mírně propadlé tváře s příliš zakulacenými lícními kostmi a šedavým nádechem žádosti. Jen matně jsem včera zahlédl jeho rýhu na bradě. I ona vypovídala o nedostatku vůle a dost možná i charakteru. Jeho bělma už dávno zežloutla. Při svém pátrání po umění se totiž uchýlil k mírné askezi. Ona se jeho marným snahám vždycky bez obalu posmívala. Je evidentní, že byl sentimentální. Příliš sentimentální na osmnáctiletého chlapce. A všechny její drobné krutosti jí odpouštěl příliš snadno.
Vlastně na něm nebylo nic lákavého. I když, možná přece. Nebyla to snad ani lákavost sama, spíš kouzlo nebezpečných situací nebo možná pozornosti okolí. Ačkoli by to nikdy nepřiznala, dobře věděla, že Oscar Wilde zcela vystihl podstatu kterékoli ženské duše, když napsal, že žena je ochotna koketovat s kýmkoli, pokud u toho budou jiní lidé. Každá dívka ráda vystavuje světu na odiv kromě své krásy i svůj charakter, takže ten nicotný kousek špatnosti snadno skryje i sama před sebou. Ona ale všechny své nešvary znala velice dobře. O to raději se jimi nechávala strhnout. Navíc dobře věděla, jak vydávat svůj narcismus za zdravé sebevědomí. Vnímala ten dokonalý odstín červené na svých tvářích a s kamennou, ne, s mramorovou tváří poslouchala výlevy jeho hladových vášní.
Fádní život kachen pod mostem zčeřil její perlivý smích, když říkal, že udělá cokoliv. Pro jediný polibek. Bylo to od něj velmi hloupé. Co ovšem můžete chtít po mladíkovi, jehož znalost literatury se omezuje jen na Fausta a Lermontova. Žil chudák v deziluzi nesmrtelných vášní. Ona jeho omyly ve vnímání života nezpozorovala. A pocitem moci se tak opije i ten nejskromnější z nás.
Očima visel na jejích prochladlých rtech a čekal. Věděl už, že nejdřív si přejede bříšky prstů po spodním rtu. Bylo to její navyklé gesto. Znal každou z nuancí její mimiky. Byl si jist, že jestli už se rozhodla, zlehka se kousne do rtu a pak se ušklíbne. Jen tak sotva znatelně. Bude v tom ta zvláštní zlomyslnost plná očekávání s jiskrou potlačeného vzrušení. Pak uviděl záblesk jejích zubů, sledoval jak se dolní ret prokrvil o něco víc a jak zlehka nadzvedla pravý koutek.
„Skočíš?“
Nemá smysl hovořit tu o tom, co se stalo pak. Tak jako tak to bylo dnes ráno v novinách. Sice pošpiněné znatelnou novinářskou krustou, ale takové bývají všechny naše dny. Mě připadalo důležité, že jeho tváře se propadly bezuzdnou žádostí spojenou s odvahou šílence a autorce toho článku zase to, že se jmenoval Marian a třikrát neudělal závěrečné zkoušky v autoškole.
