Lída, Jean a Elise
(soutěžní text bahna jménem 'Dopište Ivana Klímu')
„A todle chceš jako dopsat?“
Jean se válel na podlaze u její postele a poťouchle se usmíval. Venku květnově studeně svítalo, další probdělou noc měli za sebou a Elise měla kruhy pod očima. Trávili nekonečné hodiny tím, že se probírali literaturou, uměleckými fotografiemi krasavic, které pomalu umíraly hlady, historickými pravdami a filozofickými spisky.
„Neřikám, že měl Klíma zrovna den, když tohle stvořil.“
Hledali pravdu a krásu, věřili v nesmyslnost, až po lokty zabředli do lidských blábolů. Odsoudili Platóna, vařili si čaj a modlili se k autorům japonské poválečné prózy. Když uchopíte do rukou ošklivost, unaví vás příliš rychle. A Elise byla unavená, mačkala v ruce papír z knihovny, kde jí slibovali pět tisíc na knihy, když dopíše malomyslnou story o pravděpodobně zneuznané básnířce, co chodí s klukem od koní.
Jean si pohrával s cylindrem a Elise zahodila do kouta výbor staroruské hagiografie a uchopila Octavia Paze. Jean byl jeden z posledních géniů Dalíovského druhu. Věčně ležel na mizerné prkenné podlaze u Elise v pokoji, popíjel absinth a jen tak si čmáral. A tak v tom kýčovitém přítmí, které pracně izolovali od okolního světa vznikaly čarokrásné čtyřruké madonny nebo naturalistické modelky bez končetin. Elise psala morbidní povídky, oblékala si modely po babičce a věčne nosila bílou paruku.
„To chceš jako Lídu nechat, aby si na konci uřízla hlavu nebo co?“
„No minimálně bych z ní mohla udělat zaostalou lolitku ve spárech necity Horymíra, co ji bude vydírat kvůli autorskejm právům.“
Slunce trochu znejistěle proudilo do zaneseného pokoje, ve vzduchu se vznášela zrnka metafyzického prachu, Jean si podložil pod hlavu Thomase Hardyho a bavil se tím, že maloval Shakespeara jako ženu, Elise překládala Che Guevarovy projevy...takže z kontextu logicky vyplynulo, že škola ještě počká. Venku jsou stejně jen rozeřvaní ptáci, tlustý pes a arogantní spolužáci.
Snažili se probrat aspekty Lídy, ale nic moc to nebylo. Elise táhly hlavou leda novátorské myšlenky o kvantové fyzice a co se té prostoty a pravdy týkalo, k tomu se údajně dohrabal i Hora a všichni víme, jak to dopadlo. Došli leda k závěru, že Lída měla s největší pravděpodobností mastné vlasy a psí pohled, myslela si, že miluje umění a nevěděla, co je kýč. Psala o svých sentimentálních láskách a ani ji nenapadlo přečíst si třeba pořádnou knihu. Motala se kolem svého přítele a ještě si, naivka, myslela, jak si neuzurpovala všechno štěstí světa.
Pak na to pseudotéma zapomněli. Vzpomínky jsou totiž jako jed. Nepovedené činy nám kazí radost a ty povedené nám zase navozují neustálé obavy z toho, že se opakujeme. Kundera se sice vyjádřil ve smyslu, že „štěstí je touha po opakování“, jenže ne pro Jeana a Elise. Dlouze si vařili jasmínový čaj a pak šli hledat rybník, protože měli pocit, že nic podobného ještě nedělali.
Lidka si uvědomila, jaká byla debilka. Mít druhý den veletrhu svou sbírku ve výprodeji za patnáct korun, to je přinejmenším ponižující. Může si za to sama, protože tučnému lákavému Horymírovi spolkla tu jeho lacinou šunkovou návnadu i s navijákem, prutem, stromem a rybou. Navíc sama na sebe neustále čumí z velkých fotek všude kolem. Tohle se snad nestalo ani Natálii Kocábový. Teď se jen bude snažit nezastavovat...Jen si to představte: jste vždycky hodná holka, tajemná básnířka, navíc jen mírně sentimentální, lidi to dovedlo přitáhnout...z rychlé chůze ji už bolely nohy a přemýšlela o tom, jaké to asi je, když si člověk usekne hlavu. Pak ale uviděla rybník. Pravda, nebyl nic moc, ale matně jí připomněl Vilémovo a Jarmilino utrpení. Vytahovat nezralou poezii na denní světlo se moc nevyplácí. Pak je uviděla. Nevěděla o tom, že by Jarmila kdy měla bílé vlasy a navíc chodila s knihou v ruce. Ale byli tam, byl květen a smáli se jí. Všechno do sebe zapadalo.
Epilog: Jean a Elise našli rybník a taky oholili Lídě hlavu. Bylo od nich velkomyslné gesto, protože jí pomohli najít vlastní identitu. Co se pak stalo s jejím pochybným vztahem s ekonomem, co z něj táhly koně, to si každý snadno domyslí. A brodský veletrh už nikdy nebude na podzim.
(soutěžní text bahna jménem 'Dopište Ivana Klímu')
„A todle chceš jako dopsat?“
Jean se válel na podlaze u její postele a poťouchle se usmíval. Venku květnově studeně svítalo, další probdělou noc měli za sebou a Elise měla kruhy pod očima. Trávili nekonečné hodiny tím, že se probírali literaturou, uměleckými fotografiemi krasavic, které pomalu umíraly hlady, historickými pravdami a filozofickými spisky.
„Neřikám, že měl Klíma zrovna den, když tohle stvořil.“
Hledali pravdu a krásu, věřili v nesmyslnost, až po lokty zabředli do lidských blábolů. Odsoudili Platóna, vařili si čaj a modlili se k autorům japonské poválečné prózy. Když uchopíte do rukou ošklivost, unaví vás příliš rychle. A Elise byla unavená, mačkala v ruce papír z knihovny, kde jí slibovali pět tisíc na knihy, když dopíše malomyslnou story o pravděpodobně zneuznané básnířce, co chodí s klukem od koní.
Jean si pohrával s cylindrem a Elise zahodila do kouta výbor staroruské hagiografie a uchopila Octavia Paze. Jean byl jeden z posledních géniů Dalíovského druhu. Věčně ležel na mizerné prkenné podlaze u Elise v pokoji, popíjel absinth a jen tak si čmáral. A tak v tom kýčovitém přítmí, které pracně izolovali od okolního světa vznikaly čarokrásné čtyřruké madonny nebo naturalistické modelky bez končetin. Elise psala morbidní povídky, oblékala si modely po babičce a věčne nosila bílou paruku.
„To chceš jako Lídu nechat, aby si na konci uřízla hlavu nebo co?“
„No minimálně bych z ní mohla udělat zaostalou lolitku ve spárech necity Horymíra, co ji bude vydírat kvůli autorskejm právům.“
Slunce trochu znejistěle proudilo do zaneseného pokoje, ve vzduchu se vznášela zrnka metafyzického prachu, Jean si podložil pod hlavu Thomase Hardyho a bavil se tím, že maloval Shakespeara jako ženu, Elise překládala Che Guevarovy projevy...takže z kontextu logicky vyplynulo, že škola ještě počká. Venku jsou stejně jen rozeřvaní ptáci, tlustý pes a arogantní spolužáci.
Snažili se probrat aspekty Lídy, ale nic moc to nebylo. Elise táhly hlavou leda novátorské myšlenky o kvantové fyzice a co se té prostoty a pravdy týkalo, k tomu se údajně dohrabal i Hora a všichni víme, jak to dopadlo. Došli leda k závěru, že Lída měla s největší pravděpodobností mastné vlasy a psí pohled, myslela si, že miluje umění a nevěděla, co je kýč. Psala o svých sentimentálních láskách a ani ji nenapadlo přečíst si třeba pořádnou knihu. Motala se kolem svého přítele a ještě si, naivka, myslela, jak si neuzurpovala všechno štěstí světa.
Pak na to pseudotéma zapomněli. Vzpomínky jsou totiž jako jed. Nepovedené činy nám kazí radost a ty povedené nám zase navozují neustálé obavy z toho, že se opakujeme. Kundera se sice vyjádřil ve smyslu, že „štěstí je touha po opakování“, jenže ne pro Jeana a Elise. Dlouze si vařili jasmínový čaj a pak šli hledat rybník, protože měli pocit, že nic podobného ještě nedělali.
Lidka si uvědomila, jaká byla debilka. Mít druhý den veletrhu svou sbírku ve výprodeji za patnáct korun, to je přinejmenším ponižující. Může si za to sama, protože tučnému lákavému Horymírovi spolkla tu jeho lacinou šunkovou návnadu i s navijákem, prutem, stromem a rybou. Navíc sama na sebe neustále čumí z velkých fotek všude kolem. Tohle se snad nestalo ani Natálii Kocábový. Teď se jen bude snažit nezastavovat...Jen si to představte: jste vždycky hodná holka, tajemná básnířka, navíc jen mírně sentimentální, lidi to dovedlo přitáhnout...z rychlé chůze ji už bolely nohy a přemýšlela o tom, jaké to asi je, když si člověk usekne hlavu. Pak ale uviděla rybník. Pravda, nebyl nic moc, ale matně jí připomněl Vilémovo a Jarmilino utrpení. Vytahovat nezralou poezii na denní světlo se moc nevyplácí. Pak je uviděla. Nevěděla o tom, že by Jarmila kdy měla bílé vlasy a navíc chodila s knihou v ruce. Ale byli tam, byl květen a smáli se jí. Všechno do sebe zapadalo.
Epilog: Jean a Elise našli rybník a taky oholili Lídě hlavu. Bylo od nich velkomyslné gesto, protože jí pomohli najít vlastní identitu. Co se pak stalo s jejím pochybným vztahem s ekonomem, co z něj táhly koně, to si každý snadno domyslí. A brodský veletrh už nikdy nebude na podzim.
