(Asociace žirovnické ambrózie)


Chtít křičet na Víta je málo, všechno je málo, svět se zatměl, nebe se mračí a latiník praví vanitatum vanitas s rozervaným hrdlem. Vít je impozantní, Vít umí lichotit, jak to dokážou jen básníci. Vít křičí děvko a šeptá děvenko. Eustach, ač opilý, je ten večer nudný patron. Opilý koráb vznáší se ve sklence Vítovy vodky. Vít má na jazyku krev a slova, o která se Boha doprošovat nemusel. Staré ženy mhouří oči a prohlubují své k uzoufání únavné vrásky s každým pohledem na Vítovo autoritativní balkánské obočí. Z Jarouška Seiferta se ten večer údajně stal básník a Vít myslí na Holanovy slzy. Noc s Hamletem, Holanem, Slívou. To cedil skrz zuby Karel Hynek, ve chvíli, kdy pro něj Lori ztratila význam. Při křivé přísaze nad matčinou mrtvolou. A Vít stál u okna a všechno slyšel. Vít je mu svědkem, že už není Karel Hynek, že teď je Vilém s pláštěm rudě podšitým a nehty zarvanými v omítce žaláře, svědomí neexistuje, svět se poťouchle sklání nad jezerem, žalářník zmizel v jeho hlubinách a přichází Vít s otevřenou náručí a sklenkou vodky. Vít se zajíká, Hynek pláče a Daniel sténá v jámě lvové po okraj naplněné vodkou. Aleš má rozkousané rty, v očích Horův svět a zalyká se v marném boji s neodbytným patosem. Karel Hynek se směje, má vysoký cylindr, holí bije do zdi a zoufalství už ho opustilo. Utonout v modré hlubině. Do modra. Do ticha. Do slz. Ale trocha ďábelského smíchu jednoho i tak příjemně osvěží - láska přichází s každou periodickou změnou tlaku a bylo by směšně marné pokoušet se v Hlaváčkově viole hledat spásu před neštěstím.
Jak vzduch těžkne, hořké slzy kalí příchuť vodky a Vít si bere do úst Matouše. Toho využil Lukáš, vzal si do úst Alešův květák a přisedá chtěje hájit svá pochybná narativní stanoviska. Deus meus, ne sileas! Večer pozvolna uplývá ve společnosti mrtvých básníků, noc se sklání před smrtkovou kosou a její výhružné mlčení krade Reineru Mariovi slova z úst. A Vít se umí chopit příležitosti, Vít nespí, nelže a praví: V tvém pokoji je teď už tma a ty růži na stole nevidíš a ani neslyšíš, jak drtivě vadne. Hynek se na to pousmál, vzal Reinera kolem ramen, ale pak na něj rychle zapomněl. Márinku totiž vyštval od klavíru řev Visacího zámku. Chraňte se, pane žárlivosti! Je to zelenooký netvor, jenž si hraje s tím, koho požírá, ocitovala způsobně, pak se tak měkce a nyvě podívala na Karla Hynka, leč lehký polibek poslala Vítovi, mizerná intrikánka, nevěda, že Karel Hynek ji stejně dávno podezřívá z pletky s Alešem. Rozárka Lukášová sedí v koutě, pláče pro Františka, utonulého se vším tichým poetickým půvabem ve slavnostní mariánské modři a dech opilcův jí útěchu neposkytne.
Svítá. A ač aluzivní tok by se stěží kdy mohl vyčerpat, paprsky, které samy nejsou bohužel ničím víc než odrbanou fikcí, dojemně potvrzují Calderónovy závěry o hrozně vratkém stínu a dechu jinovatky. Nemluvě o pití s chutí, prý se dá i upít k smrti. K ránu zbydou po Reinerovi jen přírodní motivy a Mácha se bude zas tvářit jak něžný teskný lyrik, hladina jezera bude jako Boženino zrcadlo a to, že na dně na sebe mlčky hledí František, Jarmila a Viktorka bude znovu jen Holanovo tajemství, Vít usíná, Hamlet omdlel únavou. Milovat? Nikdy. Navždycky. Ráno je obhroublé a Josefovým slovům najednou jen těžko rozumět. Bavit básníka je nicméně sladké, jazyk v rozhovorech s ním zápolí se ztěžklou ambivalentní cudností s chutí lékořice, medu a otrávených hub, které Aleš s Hynkem připravili suplujíc Zahradníčkovu bolest.

Sněhurka

Sedím na okně v krhavém slunci, fialová je slušivá, satén se leskne. Ne, nemám co říci, nikdo nemá co říci, nic a nikdo kromě krve. Mohu se jen dívat na linii jejího hrdla, na lákavý příslib sluncem prosvětleného pekla. Karmínové skvrny na její bledé pokožce se odráží v zrcadle času, sluneční paprsky se lámou na vyleštěné křemenné ploše a tisíci střípky světla odhalují její matné bělmo, její sny a její hříchy. Čas mě okrádá, spěchá, dokonalost za pár okamžiků zmizí. Její krev se třpytí jako její oči, její hrdlo je chladné jako jarní podvečer. Někdo popravil slunce a jeho krev se vyzývavě mísí s její. Odstíny červené zálibně zdůrazňují letokruhy parket i vrásky na mém čele. Na hrdle má šňůru perel, matný důkaz marnotratnosti, závazek krásy obscénní jako smrt. Nedojedla jablko, leží ve změti hedvábných punčoch, téměř na dosah jejích alabastrových prstů. Zvrátil jsem hlavu snaže si vtisknout navždy do paměti tu mýdlovou vůni smrti, přivírám oči a paprsky se tříští o hráz mých řas. Svět voskově změknul, oranžové tóny se vpíjejí do jiskřivé běloby jejích lící. Jejich linie se ztrácejí v jasu, obzor krvácí a barví její rysy z posledních sil.
Ambivalentní svět za sklem postupně rozkrádal křehkost jejích kloubů, barvitost jejích snů. Sledoval jsem jak její úsměv šedne, jak se její impresionistická kvazimuzikálnost ztrácí mezi nákupními soundtracky, jak život rozsévá kruté vrásky po jejím hrdle. Magické tvary jejího ohryzku mě připoutávaly k okennímu parapetu, antické linie jejího čela zaručovaly, že cokoli se zrodilo v její realitou nepoznamenané mysli se magicky spojovalo se střípky reality odraženými se zrcadla a pak se jí barva očí měnila podle nálady, tiskla rty a byla mi Taťánou, Markétou i Matyldou de la Mole. Dokázala být tichá, žárlivá, rozverná i zasněná. Byla mým uměleckým dílem. Nebyla jen dokonalá, byla nadpozemsky, hyperkubicky nedostižná.
Ve smrti je něco překvapujícího, prchavého. Obvykle očekáváme překvapení, napětí, netušenou pravdu. Díval jsem se s napětím do jejích očí. Čekal jsem téměř toužebně na poslední záblesk uvědomění. Prahnul jsem po chvíli prozření, věděl jsem, že jedině tak, bude její krása čistá, zbavená té krustičky všednosti, které se nedokázala ubránit ani ona. Chránil jsem ji před ohavnými lidskými frázemi, před těmi směšnostmi, na které se zúžil slovník běžných lidí, před světem, ve kterém kondom nahradil skleněný střevíček a imaginace se ztratila v labyrintu západní kultury.
Okolní střechy se nezměnily, nebe zůstalo fádní, lhostejné a hluchoněmé jako vždy. Bylo nasáklé sentimentem estetických ignorantů, kteří se pokoušeli proklamovat svůj chatrný estetický vkus jeho adoracemi. Jedině ve chvílích, kdy ho slunce potřísňovalo svými krhavými cákanci, šla jeho nevkusnost poněkud stranou. Nenáviděl jsem, když se odráželo v jejích očích a kradlo jí její nevyslovitelnou osobitost. Neznala hořkost, jenom poezii. Neznala pravdu, nebyla pro ni důležitá. Pravda je nám dobrá ke zklamání, k přerozdělení a k deformaci lidských hodnot. Pravda ruší harmonii krásy. Pravda dává význam lži a ta zase zradě. Pravda stojí na počátku všech nepravostí světa. Pravda nám dala morálku i pohoršení, dala nám neschopnost posoudit krásu, protože z jejího hlediska, existují závažnější hodnoty. Hodnoty, které tomu stádu za oknem slouží k alibizaci vlastních nedostatků. Pravda dělá přednost z jejich ubohosti a dezorientace. Pravdu vymysleli hlupáci, kteří přišli o zrak, o obě ruce a o schopnost pocítit rozkoš. Rozkoš, jakou nám dává jenom dokonalý estetický požitek. A estetický požitek není otázkou citů nebo morálky. Je to specifická forma prožitku, o kterou se svět venku dobrovolně připravuje, protože není připraven vykročit vstříc výhodám subjektivní skutečnosti. Ona se s touto hierarchizací nikdy neobtěžovala a obludné strukturalizování světa jí nic neříkalo.
Tisíckrát jsem jí opakoval, že chtivost života je nízká a otrávené jablko, které by případná dilemata rychle vyřešilo, by okusila dříve či později. Milovala jablka, zelená i granátová. Nebyla to jejich chuť, co ji tak přitahovalo, ale nepřekonatelný estetický, přímo želatinózně plastický požitek z okamžiku, kdy jemně zvrátila hlavu nazad, přivřela oči, horké rty přitiskla na prochladlou slupku a vychutnala si vražednou překvapivost prvního zakousnutí. Její snění o upírech se v těch chvílích dotýkalo skutečnosti. V zrcadle kousíčky slupky, které ulpěly na jejích sněhobílých zubech, získávaly karmínové odlesky a ona byla stejně krásná a překvapená, jako by právě prokousla hrdlo toho nejgalantnějšího mladíka s vysokým límcem a neopakovatelnými lícními kostmi. To se jenom na zlomky vteřiny její chladná čistota ztrácela a zůstávaly jen záblesky jiskřivé krutosti, která nebyla děsivá, ale vzrušující. Pak přivřela oči, cítil jsem jak jí po hrdle přejelo to nejpříjemnější mrazení moci, nadechla se a přemohla malátnost. Pak se usmála a jablko ztratilo význam.
Náš život byl bezčasý, vlekl se v nekonečných okamžicích slasti z její krásy. Přinášela sebou potlačenou euforii, která je tím nejbolestnějším z prožitků, kumuluje se v hrdle, obtěžkává hlasivky a dává pak každému slovu důraz iracionality, fantazie a příslibu. Její hlas byl temný, kontrastoval s její halucinogenním bělostným vzhledem, proto se vyjadřovala jen velmi zřídka. V očích přitom měla podivnou bázeň z toho, co by se mohlo skrývat za jejími slovy. Když domluvila, dívala se na svět prázdnýma očima. Neměla problémy všech poblouzněných filozofů rozlišovat mezi vnímáním a věcí o sobě. Postaral jsem se, aby její chápání bylo nepoznamenané, aby její vjem byl komplexní. Neznala pravdu a lež, neznala názory a konflikty. Nevěděla nic o rozdílu mezi realitou a fantazií. Nevěděla nic a její chápání bylo dokonalé, čisté a jednoznačné. Viděl jsem to na každém zachvění jejích řas, na každém pohybu zápěstí, v každém jedinečném promnutí pramínku vlasů. Dívat se na její rozprostraněnou souměrnou jedinečnost bylo největším uměleckým požitkem, jakého jsem dosáhl.
Tedy až do osudné chvíle, kdy se svět změnil v peklo. V ‚peklo prozářené sluncem a medem Středozemního moře‘. Dantovo peklo, ve kterém je každý obrys bolestně zřetelný a každé sebemenší utrpení je znásobeno vizuální intenzitou požitku. Každý krvavý škrábanec se odráží v tisíci střípcích reality jako moje kráska v zrcadle. Měla nejbolestivější cejch jaký přeje Horatius každé nevěrné dívce, zčernal jí zub, a navíc jeden z předních. Všechny estetické smysly, pro které jsem žil ztratily význam. Nechat ji být? A nechat svět sledovat torzo její krásy a sám sebe spasit skokem z okna nebo pár žiletkami v horké vodě? Odepřít si pohled na to, jak její bělostnou pokožkou prosakují krůpěje krve, potřisňují její perly a její bledé hrdlo. Pohled na to, jak její krása zůstává odříznutá od světa. Za pár okamžiků slunce vydechne naposled a všechno, pro co jsem žil, se ztratí v temném nočním oparu.
‚Evino jablko prvního hříchu, Adamův anatomický ohryzek z jablka, estetické jablko Paridova soudu, jablko citovosti Viléma Tella, Newtonovo jablko zemské přitažlivosti, Cézannovo strukturální jablko‘... a jedině to otrávené mohlo utlumit moje rozpaky.

Na památku Salvatorova věčného obdivu ke Galině kráse a Kierkegaardova absolutního estetického požitku z nevinnosti.

Lída, Jean a Elise
(soutěžní text bahna jménem 'Dopište Ivana Klímu')

„A todle chceš jako dopsat?“
Jean se válel na podlaze u její postele a poťouchle se usmíval. Venku květnově studeně svítalo, další probdělou noc měli za sebou a Elise měla kruhy pod očima. Trávili nekonečné hodiny tím, že se probírali literaturou, uměleckými fotografiemi krasavic, které pomalu umíraly hlady, historickými pravdami a filozofickými spisky.
„Neřikám, že měl Klíma zrovna den, když tohle stvořil.“
Hledali pravdu a krásu, věřili v nesmyslnost, až po lokty zabředli do lidských blábolů. Odsoudili Platóna, vařili si čaj a modlili se k autorům japonské poválečné prózy. Když uchopíte do rukou ošklivost, unaví vás příliš rychle. A Elise byla unavená, mačkala v ruce papír z knihovny, kde jí slibovali pět tisíc na knihy, když dopíše malomyslnou story o pravděpodobně zneuznané básnířce, co chodí s klukem od koní.
Jean si pohrával s cylindrem a Elise zahodila do kouta výbor staroruské hagiografie a uchopila Octavia Paze. Jean byl jeden z posledních géniů Dalíovského druhu. Věčně ležel na mizerné prkenné podlaze u Elise v pokoji, popíjel absinth a jen tak si čmáral. A tak v tom kýčovitém přítmí, které pracně izolovali od okolního světa vznikaly čarokrásné čtyřruké madonny nebo naturalistické modelky bez končetin. Elise psala morbidní povídky, oblékala si modely po babičce a věčne nosila bílou paruku.
„To chceš jako Lídu nechat, aby si na konci uřízla hlavu nebo co?“
„No minimálně bych z ní mohla udělat zaostalou lolitku ve spárech necity Horymíra, co ji bude vydírat kvůli autorskejm právům.“
Slunce trochu znejistěle proudilo do zaneseného pokoje, ve vzduchu se vznášela zrnka metafyzického prachu, Jean si podložil pod hlavu Thomase Hardyho a bavil se tím, že maloval Shakespeara jako ženu, Elise překládala Che Guevarovy projevy...takže z kontextu logicky vyplynulo, že škola ještě počká. Venku jsou stejně jen rozeřvaní ptáci, tlustý pes a arogantní spolužáci.
Snažili se probrat aspekty Lídy, ale nic moc to nebylo. Elise táhly hlavou leda novátorské myšlenky o kvantové fyzice a co se té prostoty a pravdy týkalo, k tomu se údajně dohrabal i Hora a všichni víme, jak to dopadlo. Došli leda k závěru, že Lída měla s největší pravděpodobností mastné vlasy a psí pohled, myslela si, že miluje umění a nevěděla, co je kýč. Psala o svých sentimentálních láskách a ani ji nenapadlo přečíst si třeba pořádnou knihu. Motala se kolem svého přítele a ještě si, naivka, myslela, jak si neuzurpovala všechno štěstí světa.
Pak na to pseudotéma zapomněli. Vzpomínky jsou totiž jako jed. Nepovedené činy nám kazí radost a ty povedené nám zase navozují neustálé obavy z toho, že se opakujeme. Kundera se sice vyjádřil ve smyslu, že „štěstí je touha po opakování“, jenže ne pro Jeana a Elise. Dlouze si vařili jasmínový čaj a pak šli hledat rybník, protože měli pocit, že nic podobného ještě nedělali.
Lidka si uvědomila, jaká byla debilka. Mít druhý den veletrhu svou sbírku ve výprodeji za patnáct korun, to je přinejmenším ponižující. Může si za to sama, protože tučnému lákavému Horymírovi spolkla tu jeho lacinou šunkovou návnadu i s navijákem, prutem, stromem a rybou. Navíc sama na sebe neustále čumí z velkých fotek všude kolem. Tohle se snad nestalo ani Natálii Kocábový. Teď se jen bude snažit nezastavovat...Jen si to představte: jste vždycky hodná holka, tajemná básnířka, navíc jen mírně sentimentální, lidi to dovedlo přitáhnout...z rychlé chůze ji už bolely nohy a přemýšlela o tom, jaké to asi je, když si člověk usekne hlavu. Pak ale uviděla rybník. Pravda, nebyl nic moc, ale matně jí připomněl Vilémovo a Jarmilino utrpení. Vytahovat nezralou poezii na denní světlo se moc nevyplácí. Pak je uviděla. Nevěděla o tom, že by Jarmila kdy měla bílé vlasy a navíc chodila s knihou v ruce. Ale byli tam, byl květen a smáli se jí. Všechno do sebe zapadalo.

Epilog: Jean a Elise našli rybník a taky oholili Lídě hlavu. Bylo od nich velkomyslné gesto, protože jí pomohli najít vlastní identitu. Co se pak stalo s jejím pochybným vztahem s ekonomem, co z něj táhly koně, to si každý snadno domyslí. A brodský veletrh už nikdy nebude na podzim.

(Marianově lásce a výjimečným schopnostem...:)

Jsem ráda při agónii
pro její věrnou řeč.
Kdo by hrál zápas smrti
a simuloval křeč?

Pak zesklí zrak - a to je smrt.
Není možno předstírat
ty perly, které na skráň
pověsí všední strach.
Emily Dickinson

Plakat na břehu Sázavy se nesluší. Tu božskou surreální sentimentalitu dramatu už dávno rozkradli vietnamské stánky a pestrobarevné tašky školáků. Přesto tam seděla, špinila si sukni blátem a sledovala jeho bledou pleť a mizernou černou barvu, která mu kapala z vlasů. Byla to jedna z těch barev, které vydrží dvacet čtyři umytí. Myslel, že když si ji naplácá, modročerné odlesky omámí její soudnost i její smysly.
Smysl umělecké literatury je v tom, dát čtenáři prostor, aby zachytil prchavá křídla své fantazie, nikoli mu na talíři předkládat levně přímočaré zápletky a místo dezertu naservírovat rádoby překvapivou pointu. Vždycky jsem nerad psal detektivní zápletky. Příliš nenávidím jejich podbízivou pachuť. Jenže včera jsem viděl kachny na břehu. Viděl jsem vlhnoucí kusy pečiva v měkkém bahně. Kachnám je pikantní příchuť mrtvoly vždycky milejší, než zbytky školních svačin. Viděl jsem, jak se černá barva na vlasy vsakuje do zahnívající trávy. Černá barva a černá řasenka. Nezdálo se, že by plakala často, ale svědomí bývá někdy kruté a udělá s člověkem divy.
Všechno, na co si dokázal vzpomenout, dělal kvůli ní. Nedávno spolu stáli na nádraží a on se skrze clonu svojí nervozity snažil proniknout ke svým vzpomínkám a sestavit výčet všeho, co kvůli ní kdy podniknul. Ledový pot na rukou mu nikdy nedělal dobře. Navíc tu byla ta prapodivná příchuť prchavého strachu. Spisovatelé s oblibou tvrdívají, že je kovová, ale to jsou jen fráze.
Detektivní pátraní mi chutná jako domácí zavařenina a laciné doutníky. Voní jako plstěné klobouky a vypadá jako zapatlaná lupa. Koneckonců už po pár řádcích nezbytně přestanete sledovat, jestli hledáte skutečnost nebo fantazii. Dost možná, že vám za zády splynou a vy to přehlédnete, aniž byste ztratili nit vyprávění.
Po pravdě, nikdy k němu nebyla zrovna laskavá. Nechtěl s jejím úsměvem spojovat uštěpačnost nebo dokonce krutost, ale častokrát se musel ptát, co se skutečně skrývá za jejími jízlivostmi.
Stalo se to jednoho z těch šedivých dní, jakých je na Vysočině přehršel. Bláto lidem připomíná, že jejich životy nestojí za nic. Nevím už, jaká byla na ten den předpověď, ale jsem si téměř jist, že voda v Sázavě měla sedm stupňů. Nebo řekněme raději šest. Není třeba zatahovat do každodennosti magickou symboliku.
Těžko říct, proč se setkali. Možná proto, že byl poslední, koho by v ten den chtěla vidět. Nebo proto, že na ni myslel víc než deset hodin v kuse a jeho synapse začínaly příliš trpět. Vlezlá vlhkost toho dne byla náplastí na všechna její trápení. Vnímala barevnou euforii, která pulsovala v žilnatině každého spadlého listu a nejspíš taky cítila, jak jí vítr barví tváře. Podzimní neštěstí ji inspirovalo k pošetilostem, takže když ho uviděla nebyla ani příliš zklamaná. Její antipatie nakrátko potlačila vlna benevolence. Dovolil jí totiž nedávno aby mu ustřihla vlasy. Radikální činy jí připadaly nesnesitelně vzrušující.
On ale stejně nikdy neměl dostatek vkusu. Předpokládám, že ohavnou barvou na vlasy dokonale rozmetal puškinovskou image, kterou mu tak pracně vytvořila. Vidím jeho mírně propadlé tváře s příliš zakulacenými lícními kostmi a šedavým nádechem žádosti. Jen matně jsem včera zahlédl jeho rýhu na bradě. I ona vypovídala o nedostatku vůle a dost možná i charakteru. Jeho bělma už dávno zežloutla. Při svém pátrání po umění se totiž uchýlil k mírné askezi. Ona se jeho marným snahám vždycky bez obalu posmívala. Je evidentní, že byl sentimentální. Příliš sentimentální na osmnáctiletého chlapce. A všechny její drobné krutosti jí odpouštěl příliš snadno.
Vlastně na něm nebylo nic lákavého. I když, možná přece. Nebyla to snad ani lákavost sama, spíš kouzlo nebezpečných situací nebo možná pozornosti okolí. Ačkoli by to nikdy nepřiznala, dobře věděla, že Oscar Wilde zcela vystihl podstatu kterékoli ženské duše, když napsal, že žena je ochotna koketovat s kýmkoli, pokud u toho budou jiní lidé. Každá dívka ráda vystavuje světu na odiv kromě své krásy i svůj charakter, takže ten nicotný kousek špatnosti snadno skryje i sama před sebou. Ona ale všechny své nešvary znala velice dobře. O to raději se jimi nechávala strhnout. Navíc dobře věděla, jak vydávat svůj narcismus za zdravé sebevědomí. Vnímala ten dokonalý odstín červené na svých tvářích a s kamennou, ne, s mramorovou tváří poslouchala výlevy jeho hladových vášní.
Fádní život kachen pod mostem zčeřil její perlivý smích, když říkal, že udělá cokoliv. Pro jediný polibek. Bylo to od něj velmi hloupé. Co ovšem můžete chtít po mladíkovi, jehož znalost literatury se omezuje jen na Fausta a Lermontova. Žil chudák v deziluzi nesmrtelných vášní. Ona jeho omyly ve vnímání života nezpozorovala. A pocitem moci se tak opije i ten nejskromnější z nás.
Očima visel na jejích prochladlých rtech a čekal. Věděl už, že nejdřív si přejede bříšky prstů po spodním rtu. Bylo to její navyklé gesto. Znal každou z nuancí její mimiky. Byl si jist, že jestli už se rozhodla, zlehka se kousne do rtu a pak se ušklíbne. Jen tak sotva znatelně. Bude v tom ta zvláštní zlomyslnost plná očekávání s jiskrou potlačeného vzrušení. Pak uviděl záblesk jejích zubů, sledoval jak se dolní ret prokrvil o něco víc a jak zlehka nadzvedla pravý koutek.
„Skočíš?“
Nemá smysl hovořit tu o tom, co se stalo pak. Tak jako tak to bylo dnes ráno v novinách. Sice pošpiněné znatelnou novinářskou krustou, ale takové bývají všechny naše dny. Mě připadalo důležité, že jeho tváře se propadly bezuzdnou žádostí spojenou s odvahou šílence a autorce toho článku zase to, že se jmenoval Marian a třikrát neudělal závěrečné zkoušky v autoškole.

Rohlíky
(Hynkovi za jeho obdiv Hobbesovi a čerstévu pečivu)

„Světlo samo je považováno za dostatečně objasněné tím, že každému pohledu na jsoucno zaručuje, že něco uvidí.“
Martin Heidegger

Hynek mhouřil oči před ostrými paprsky zapadajícího slunce, jemuž podzimní sentiment ani zdaleka neubral na břitkosti. Cítil jak se světlo dychtivě dere přes jeho mdle namodralé duhovky, bytostně vnímal, jak každičký paprsek v tisíci odrazech prochází sklivcem. Věděl, že obraz samky a nádraží má na sítnici vzhůru nohama a skrz oranžové světlo ho omračovalo poznání, jak nenásilně a přesvědčivě mu jeho vlastní smysly dokážou lhát. Lhát do očí, lhát okem…jak snadno lze vyvolat dávno potlačené asociační proudy, které jeho mysl po křivolakých cestičkách dovedly vždy zpátky k Andaluskému psu Louise Buňuela.
Hynek už dávno pochopil, že hledání krásna nutně vede ke stereotypu nebo k depresi. Byl totiž profesorem na gymnáziu. Přímočarost ho unavovala stejně jako teorie. Když se ale zlehka zasníte, skrz clonu řas můžete při troše snahy zaregistrovat, jak se vaše sebekázeň pomalu vytrácí, jak se sebeúcta vzdaluje. Jenže Hynek teď stojí před samkou, a to v žádném případě není vhodné místo k laciným úvahám o morálním úpadku, natož k jakýmkoli didaktickým prodloužením. Jeho pohled pomalu sklouzl k tabuli, která informovala případné zákazníky o slevě na něco, co se jmenovalo dětská šunka. A některé ohavné asociace jsou nabídleni do té míry, až je mi takřka stydno je zmiňovat.
Hynkovi blesklo hlavou, že svou schopností rafinovaně abstrahovat každodenní pojmy, právě utahané pokladní v jeho soukromém žebříčku předčily neméně vynalézavé kuchařinky ze školní jídelny. Ty, díky svým síťovaným čepcům, olysalé stárnoucí dámy si zpestřovaly svou vzrušující profesi vymýšlením tajemných japonských názvů pro typicky česká jídla. A absurdita byla už zase silnější než Hynkova pečlivě natrénovaná, ke světu lhostejná permanentně kamenná grimasa. Používal ji vždy, když s výrazem chladného sofistikovaného profesionála dynamicky kráčel k nádraží. V obličeji mu zacukalo vždycky, když se stal nepřímým účastníkem nějaké dopravní nehody, nebo, tak jako teď, když si vzpomněl na kuchařky. Zasnil se nad jejich pokoutnými úsměvy, nad tím jak poočku sledovaly zklamané výrazy podvedených strávníků. Ta situace se s ironickým rytmem opakovala každý den. Všechno to bylo v promyšlených psychologických tazích těch mizerných intrikánek. Hlad umí velice snadno vyvolat falešné naděje…Hynka občas napadlo, jestli jídelnímu osazenstvu nepřisuzuje až příliš vykonstruovaných sklonů ke špatnosti. Na druhou stranu i zcela nevinná špetka poctivě jízlivé lidské zákeřnosti dokáže obzvláštnit každodenní rutinu.
Pak se snažil odvrátit se alespoň na chvíli od těch drobných ohavností, do jejichž proudu se nechával tak neprozřetelně strhnout téměř na každém kroku. Všechny ty vzpomínky ho poslední dobou pronásledovaly a pohlcovaly, jejich útržkovité motivy se prapodivně míchaly s okouzlením moderní filozofií, s těmi kousky ošklivosti, které jsou nedílnou součástí čehokoli, co lze pokládat za skutečně krásné. Vždycky když šel kolem samky, kolem prodavaček, oschlého chleba a dětské šunky, cítil to zvláštní metafyzické zhmotnění všech anomálií v omamné nudě, kterou se sterilně obklopoval každý den. Když šel kolem samky a stavoval se pro rohlíky, cítil v hrdle tu sotva znatelnou pachuť hnusu. Takovou, kterou prakticky nelze verbálně zachytit. Všem je nám tak blízká, víme, že existuje, ale popsat její podstatu se nám jeví jako nemožný úkol. Je to jako kdyby nejuhrančivější ruská krasavice okusila sousto ambrózie, vychutnala by všechny rozkoše a zákruty chuti dovedené k dokonalosti, ale pak by se jí do hrdla jedovatě zakouslo její vyhládlé svědomí, protože předtím přehlédla údaje na letáku s kalorickou hodnotou. Je to tak nízké, tak nepodstatné ve srovnání se skutečnou podstatou a intelektuální hloubkou lidského poznání, ale bez ohledu na cokoli je to nedílnou součástí substance jsoucna, krásna, ohavna, i všeho lidského snění.
Hynek bolestivě polkl. Čím víc o tom přemýšlel, tím mu bylo jasnější, že bez ohledu na své metafyzické úvahy, by měl koupit rohlíky. A pak ji uviděl. Tak jako každý den. Byla součástí jeho stereotypu. Byla důvodem, proč si jeho děti musely u snídaně mazat marmeládu na chleba. Bylo to jako obvykle. Šla tak zlehka rozmarně na svých podpatcích, unavená, ale přesto tak nějak rámcově spokojená. Spokojená díky tomu, že na ni zbyly poslední brodské rohlíky. Měla v kapse ten jediný drobný úspěch, který všichni potřebujeme, abychom mohli sami sobě nalhávat, že jsme úspěšně korunovali další pracovní den. Hynek až příliš jasně věděl, co ho v následujících minutách čeká. Věřil v Descartovskou neotřesitelnou logiku, proto lze evidentně lichý počet pěti rohlíků u ní v tašce považovat za náhodu. Půjde do samky, aby se přesvědčil, aby zjistil na vlastní kůži, že už zase ukradla jeho rohlíky. Vždycky, těsně před tím, než se definitivně oddal svému hněvu, ho napadlo jestli těm několika kouskům pečiva nepřisuzuje příliš velkou důležitost, jestli by jeho osobní štěstí nemělo záviset na něčem jiném. Na čem, to už si nikdy nebyl schopen vybavit. Stál tam, slunce zapadalo, svíral pěsti a na patře cítil chuť bezmoci a křupavého pečiva.
Prošla kolem něj, o chřípí mu zavadila vůně parfému, který mu by mu jindy snad připadal kouzelný. Teď ale tak bolestně zaháněl vůni rohlíků. Vůni křupavého těsta, vůni domova, o kterou už po bůhvíkolikáté přišel kvůli ní. Přimhouřil oči, hlavu sklonil na stranu a sledoval jak se jí lesknou vlasy, jak svírá igelitku ve svých nalakovaných spárech, jak ji obklopuje palčivá pekelná červeň zapadajícího slunce. Zasykl v křeči nad tím, jak násilnicky o jeho synapse zavadila krutost.



Alena se už nemohla dočkat, až ho zase uvidí. Okouzlovaly ji jeho hranaté brýle. Myslela na něj, když si ráno lakovala vlasy, snila o tom, jak se mu zadívá do očí. Bude stát před samkou s lehce nakloněnou hlavou a opatrně se na ni podívá. Zkontrolovala, jestli se jí neloupe lak. Dlouhé nehty si pěstovala celý život. Ne že by byly zrovna košer pro její zaměstnání. Byla kuchařka. Lhostejná kuchařka, která se svému povolání nevyhýbá, ale ani ji nijak zvlášť netěší. V jídelně neměla žádné výsadní postavení, bylo mlhavé ráno a ona snila o intelektuálovi v černém roláku. Bohužel měla daleko do těch privilegovaných stárnoucích matron, které rozdávaly jídlo. Stávala vzadu u myčky a přemýšlela nad tím, jestli jí síťka na hlavě nekazí profil.
Věděla až příliš dobře, že je učitel. Věděla, že si jí nikdy nevšimnul. Ani nemohl. Ale co, ta síťka jí beztak okradla o všechno charisma. Když jí zbyla chvilka, zvedala hlavu od myčky a sledovala, jak kultivovaně naklání talíř s polévkou. Už odmala obdivovala lidi s citem pro způsobné stolování. Sama se snažila vnést trochu kultury do školní jídelny tak, že vymýšlela neotřelé názvy pro tradiční jídla. Tolik ji těšilo obzvláštňovat ten nudný jídelníček. Když byla hotová se svou kreativní činností, stříkla si za ucho pár kapek parfému a vyrazila pro rohlíky. Většinou si koupila těch několik posledních, které měli, prohodila pár slov s pokladními a už spěchala na vlak. Ty chvíle včetně setkání s ním naplňovaly její život naivní radostí.


Hynek to v jídelně nenáviděl. Na jídle se mu několika letech usilovné snahy dařilo najít pár pozitivních věcí, ale letos jeho obdivuhodné sebezapření značně nalomily zvrácené, nesnesitelně kýčovité zvířecí malby na stěnách a ty tajuplné názvy jídel ho také znepokojovaly den ode dne víc. Měl je spojeny s paranoidní hrůzou z každodenních nechtěných překvapení. Dnes se z polévky Risi Bisi vyklubalo několik oschlých hrášků ve vápenaté vodě, které patrně měly evokovat střídmou rafinovanost japonské kuchyně. Byl by to bral jako dobrý vtip, kdyby pak nemusel dvacet minut usilovně předstírat, jak ho uspokojuje bahnovitá chuť tajuplného Surimi. O pár hodin později, cestou na vlak, znovu zahájil svou intelektuální šarádu. Myslel na Thomase Hobbese, na boj člověka proti člověku, na svírající hlad, který ho nemilosrdně štval k samce, na tu neutrálně přitažlivou chuť čerstvých rohlíků. Nebe se zatahovalo a vítr rval odpadky ze špinavých zákoutí nádražní ulice. Mezi tím v trhaných intervalech poletovalo neurotické podzimní listí a syrový hlad byl stále intenzivnější. Hynek vzpomínal na časy, kdy plameně tvrdíval, jak nesmírně lidská nenasytnost omezuje intelekt. A ještě předtím, než se zcela odevzdal své touze po komerčním pečivu, se mu na několik okamžiků vybavilo, jak přísahal, že on sám se nikdy neoddá té trapné setrvačnosti jídla a spánku jako kdejaká povrchně konzumní existence. Jenže hlad byl silnější a jeho ani nenapadlo, že to, co tak svírá jeho rozbolavělé spánky není svědomí, ale Blesk, co si nese v tašce.


Alena s něžnou pečlivostí dávala rohlíky do neekologického sáčku, chvilku se zamyslela nad odtučněnými jogurty, ale pak si vzpomněla na těžko zamaskovatelné plastové aroma, které se vždycky tak neuměle schovávalo za falešnou příchutí jahod nebo broskví, a rozhodla se, že raději bude těšit domů na své Surimi. Pak už se soustředila jenom na to, aby do důsledku vychutnala to palčivé vzrušení z očekávaného setkání. Byla to ta pochybná nervozita, kterou všichni spojujeme se svými city jenom proto, abychom ospravedlnili povrchnost vlastní touhy nezklamat sami sebe. Zakusila bezednou euforii mezi vysoko poskládanými konzervami fazolí na kyselo, usmála se na znechucenou pokladní, přivoněla k rohlíkům a pak ho uviděla.


Hynek proklínal svůj osud, žehral Bohu, snažil se potlačit takřka bolestivou pachuť odporného Surimi, která během cesty na nádraží pohltila celé jeho sebeovládání, rozlézala se mu po měkkém patře, svazovala jazyk a otravovala dech. Sledoval, jak vyšla z prosklených dveří čichaje k rohlíkům. Čerstvým, měkkým a lehkým jako dech. Pak k němu unyle zvedla černočerné žmolky řasenky a zatvářila se osudově. Nechala trochu klesnout dolní ret a v návalu nejistoty uvolnila paži se sáčkem rohlíků. Hynek byl zmučený křečovitým hladovým svíráním svých útrob a před očima se mu zatmělo bezedným zoufalstvím. Překonal hrůznou představu rohlíků na vlhké špinavé dlažbě, získal vládu sám nad sebou a padající tašku se mu podařilo zachytit na poslední chvíli. Pak vyděšeně sledoval, jak se ta dáma se spadlou čelistí dívá na své uvolněné pažní extensory, jako by snad ani nebyly její. Stiskl zuby, aby se zbavil zuřivosti, jenže při tom nepromyšleném gestu zapomněl držet jazyk zpátky od patra a Surimi s novou nepoznanou intenzitou zaplavilo všechny jeho chuťové pohárky. Několikrát rychle polkl, ale kýžený efekt se nedostavil. Ani neuvažoval o tom, že by prohodil jakoukoli falešnou zdvořilost. Bylo mu bytostně zle, toužil po všech obvyklých věcech, které rozzlobení lidé většinou chtějí. Myslel na samotu, násilí a předsmrtelné křeče, jenže to všechno nebylo ničím ve srovnání s myšlenkou na rohlíky. Všechny negativní emoce se v jeho podvědomí bázlivě krčily před jeho nesmyslnou hladovou touhou vyprovokovanou nekonečnou řadou promarněných šancí k nákupu.


Alena stála na peróně a předváděla jedno ze svých zimomřivých gest. To byla ale pouhá setrvačnost, protože její srdce planulo až k uzoufání. Myslela na to, jak hluboce se na ni podíval, jak využil rohlíky jako tu nejlacinější záminku, aby se jí mohl dotknout. Jak byl chudáček nervózní, že se konečně setkávají tváří v tvář, tak, že ze sebe nedostal ani slovo. Rozechvěle se usmála a přejela si bříškem prstu po řasách.


Hynek s vypětím všech svých vyhládlých sil zdolal schodiště na perón. Vlak tam ještě nebyl, zato tam byla ta ženská. Ona a její rohlíky. Hynek se začal zabývat paranoidními myšlenkami na to, že když jí předtím pomohl, mohla mu aspoň jeden nabídnout. Měl pocit, že nikdy tak po ničem netoužil tak bezuzdně jako právě dnes po těch rohlících. Omámeně sledoval sáček v její ruce a jen jaksi mimochodem si uvědomil, že se k němu otočila.


Kdyby Alena nebyla dokonalou obětí všech konvencí, jistě by si byla zavýskla. Viděla jak mu hoří oči, jak sleduje každý její pohyb s bezbřehou vášní. Tu červenou sukni musí nosit častěji. Vložila veškeré své úsilí do koketního pousmání a pak se zatvářila lhostejně. Proč by ostatně nemohl chvíli trochu trpět, aspoň mu to dodá odvahu, aby se k ní posadil ve vlaku. Při předstírané lhostejnosti ale náhle narazila na nedostatek vlastní profesionality. Zjistila, že když je lhostejná, neví, co má dělat. Pak dostala nápad. V žádném ženském časopise by jí neporadili lépe, jak nevině a přitom rafinovaně přitáhnout pozornost k čerstvě nalíčeným rtům.


Hynek ztratil souvislosti, nit myšlení a prostě všechno v bezedné propasti zoufalství. Doufal, že může nevěřit vlastním očím, protože kdyby uvěřil, dočista by se zbláznil. Ta poťouchlá ženská se zakousla do rohlíku. Přímo před ním. Bez ohleduplnosti a bez servítků to ta nána udělala. Klidně a naprosto okatě. Z hysterického transu ho vytrhlo šumění přijíždějícího vlaku. V tu chvíli si naprosto zřetelně uvědomil, co je třeba udělat. Když se člověk oprostí od přízemních zásad stanovených popkulturní společností, je rozhodování v každém ohledu velice snadné. Anně Kareninové byla její situace taky nad slunce jasná. Jí sice nikdo nepomohl, ale to je za daných okolností zcela zanedbatelná nuance. Tak úžasnou příležitost už podruhé mít nebude. Poprvé za ten den se Hynek usmál a s úlevou vykročil k Aleně.




Rohlíky byly v prapodivné konfiguraci rozhozeny po pražcích a kolejnicích. Hynek cítil, jak těžká slza namáhavě překonává jeho lícní kost a sledoval jak rohlíky vlhnou.