Jak často se člověku zachce do želatinózního světa Marquézovy imaginace? Každou noc, pokud žijete ve vulgární časové smyčce, která začíná vektorovým polem a končí na nádraží, kde přesně ve smyslu Grahama Greena řídí lidské životy opilý výpravčí. Včera ve čtyři jsem kromě Hamleta, jenž nacpán vzduchem nadívaným sliby vysedává na schodech u mých dveří noc co noc, i přesto, že jsem se slabost, kterou pro něj mám, snažila tak pečlivě utajit, narazila ještě na pana Mehldaua. Zvedla jsem obočí a pověděla jsem mu o tom, jak mi levá ruka Exit Music připomněla Revoluční etudu. Smál se středně unaveně a poměrně poťouchle a pak mi řekl, že Chopina má rád, protože jsem to chtěla slyšet. Hamlet řekl: „Úsvit-kurva!“. Zbytek už zná kde kdo.
