Každou další politováníhodnou naivitu je třeba umět v rozhodující chvíli dost přesvědčivě omluvit. A čím se kulisa bolesti stává reálnější, tím se argumenty hledají snadněji. Aspoň mně.

Je mi zima, na okně s Knutem Hamsunem a nejlepší jazzovou basou za zády. Venku je konečně cítit závan podzimu. Jediná část roku kdy se prohřešky vůči estetické a emocionální symetrii stanou nečekaně žádoucími. Všechna neupřímná letní euforiie se nashromáždí v žilnatině, spadne na zem a uvolní se jen v chladných barevných kvantech, nebe cynicky zešedne a já budu mít občas sklony bezdůvodně se smát, jistě, jen do chvíle než se ohlédnu zpátky, abych se mohla znova chytit za hlavu...

Jak často se člověku zachce do želatinózního světa Marquézovy imaginace? Každou noc, pokud žijete ve vulgární časové smyčce, která začíná vektorovým polem a končí na nádraží, kde přesně ve smyslu Grahama Greena řídí lidské životy opilý výpravčí. Včera ve čtyři jsem kromě Hamleta, jenž nacpán vzduchem nadívaným sliby vysedává na schodech u mých dveří noc co noc, i přesto, že jsem se slabost, kterou pro něj mám, snažila tak pečlivě utajit, narazila ještě na pana Mehldaua. Zvedla jsem obočí a pověděla jsem mu o tom, jak mi levá ruka Exit Music připomněla Revoluční etudu. Smál se středně unaveně a poměrně poťouchle a pak mi řekl, že Chopina má rád, protože jsem to chtěla slyšet. Hamlet řekl: „Úsvit-kurva!“. Zbytek už zná kde kdo.

Trýzeň osikou se prochvěla až k něze - :

listí laská prázdno (po ní), krvácejíc tenince.

Na samotu hledám v sobě kousek kněze,

jak by papež vrýval kosočtverce do zdi blázince.

Duben duní, i když pupeny už vybubnoval - :

teď rozklepává živé maso na tenko.

Duše jako kružnice se svírá v ovál

a místo křiku Děvko! šeptá Děvenko - 

    Vít Slíva

Zakázaný ovoce, kontraproduktivní noci s panem Děmidovičem, defilé nespočtených příkladů, výčitky z vysedávání u klavíru, marné hledání motivace na dně dalšího hrnku kávy, další měsíc v tahu ... a kdo neznáte Víta, styďte se ...

Když už je nevyhnutelně nutné říci o sobě pravdu, bývá důmyslné zatvářit se jako při nejbanálnější lži. Kdo má sentimentální příležitost poslouchat Normu a nechávat přitom svá tajemství rezonovat v gramofonu. 2046 vůbec nemá potenciál futurismu, ale toho, co nelze prožít. I při mluvení do zdi většinou na druhé straně někdo poslouchá.

Arthurovy útěky

„Každé individuum, každá lidská tvář a její životní běh je jen krátkým snem nekonečného ducha přírody, trvalé vůle k životu, je jen prchavým obrazem, který se hravě zaznamenává na její nekonečný list, prostor a čas, a trvá jen mizivě malou chvíli, potom mizí, aby udělal místo novému. Přesto, a v tom leží povážlivá strana života, každý z těchto prchavých obrazů, těchto odlupujících se zřícenin, musí být zaplacen celou vůlí k životu, ve vší její prudkosti, s mnoha a hlubokými bolestmi a nakonec dlouho obávanou, konečně nastupující hořkou smrtí.“
A. Schopenhauer


„Zas už chybí málo. Staneme na prahu zítřka jako nejubožejší mučedníci. Jsme zbabělci včerejšího dne a už z dálky pozorujeme tu nenápadnou hranici mezi snem a hrůznou maskou vlastního charakteru. Víčka si stačíme promnout ještě dřív, než se znova tak tak nezalkneme vlastní průměrností.“
Stiskl čelisti snaže se přivyknout demotivujícímu chladu, který jej neopouštěl od první probdělé noci. Nesl si svá nateklá fialová víčka jako cejch svého utrpení a snažil se sebrat odvahu, aby se mohl pustit do další plytké epizody všedního dne.

„V sentimentálním rozechvění padáme na kolena sobecky okouzleni želatinózní citovostí své duše. Velká gesta nás přivádějí k předstírané pokoře. S povznášející hrdostí klesáme na chladný mramor a modlíme se vroucně plni falešných slz. Naše dojetí nemá nic společného s kajícností. Duchovní život jednotlivce je jen křečovitou motlitbou k sobě samému.“
Klouby sepjatých rukou mu zbělely horečnatým úsilím podpořit pevností toho kterého stisku přerývavé záchvěvy své pochybovačské víry. Strach a bolest z nového dne. Nejisté očekávání zrady vlastního těla. Spánek ho pronásleduje jako hladová šelma. Zanedbatelná chvilka nesoustředěnosti a zůstane ležet na chodníku z prokousnutým hrdlem. Některé nabídky zdají se být velmi současné. A efektní.

„Jsme sami. Neschopni hovořit o svém stesku. Na svět se díváme kalnýma očima zklamaných lidí, přitom ale občas cítíme nevyslovitelnou bláhovou radost. Z hrdel se nám dere šílený smích bláznů a zakrátko zase padáme vyčerpaní zpátky do vln svých pokryteckých a zoufale okázalých útrap. Ale pro ironii i přesto nemusíme nikdy chodit příliš daleko.“
Utíkal. Jeho běh neměl nic společného se všemi těmi výlevy o nedostatku dechu a únavě údů. Běh a zalknutí. Věci, které asociativně spojila jenom lenost průměrných lidí. Běžet pro požitek z úprku, ne pro exaltovanou radost z ohlédnutí se za zdolanou vzdáleností.

„Ohlížíme se za svým velkolepým dílem a naše životy se jen tak mimoděk rozpouští v ironii naší marné snahy sklidit plody fiktivního úspěchu. Snažíme se slovy opsat svá vítězství ve světě buržoazních hodnot, ale prožitek sám nám uniká. Ztratili jsme skutečné cíle. Nahradili jsme je slovy. Pak zbývá jen tápat za náznakem motivace k jejich vyslovení. Skutečné činy ztratily hodnotu ve chvíli, kdy jsme si uvědomili estetickou hodnotu a sílu jediného lidského slova.“
Okázalost mizí, jakmile vám dech začne zadrhávat v hrdle. Chtěl okusit euforii po vzoru svých úvah, ale místo toho pocítil jen bodavou bolest v koleni. Ovšem jen tak to vzdát bylo pochopitelně také nad jeho síly, zkoušel se zaposlouchat do tlukotu vlastního srdce, dohonit svobodu a utíkat dál.

„Bojujeme jako prachobyčejní hlupáci. Protože máme s čím. Protože jsme uměli vyslovit správná slova, pro která stojí za to položit život. Jsou to symboly svobody nebo jenom naší ctižádostí otrávené krve?"
Ale ta honba za svobodou není zas tak vzrušující jak by z hlediska filozofických úvah být měla. Cítil křupání v kotníku. Když vám dochází dech, stanete se obětí podivně poťouchlé nekontrolovatelné slabosti a záhy, když se konečně zastavíte, tak i vlastního zklamání a opovržení. Sami se sebou. Stojíte ve vysoké trávě, slabí a opuštění a vaše tiché moralizování společnosti jen pokořeně mlčí.

„Ale když je to bezpodmínečně nutné, přede dveřmi nasadíme masku. Vlastně nejen tehdy. Neodoláme-li tomu pokušení jednou jedinkrát, jsem odsouzeni k tomu, nikdy ji už nesundat. Máme jich pak stovky, navzájem se překrývají a právě v jejich nemravném průniku je počátek všech lidských lží. Těch bylo nejdřív pomálu, ale je to s nimi jako s literárním talentem, jakmile si jej uvědomíme, začneme si ho hýčkat až příliš na to, abychom se mu jednou mohli podívat do tváře. Nebo sami sobě.“
Najednou slyšel skutečné ticho. Co udělá filozof oproštěný od věčného práskačského našeptávání vlastních myšlenek? Půjde, bude moudře citoval Lucrecia a potěší se se svými pudly.

Spoluvězni

(Aleši Ř. za literární rok)

„Můj bože, vinný hrozen rozdrcený chodidlem stačí rozehnat nejchmurnější starosti a zpřetrhat neviditelná vlákna, jež nám neviditelní duchové kladou v cestu. Pláčeme jako ženy, trpíme jako mučedníci, v naší beznaději se nám zdá, že se nám svět zřítil nad hlavou a usedáme v pláči jako Adam u brány ráje.“
Alfred de Musset


Hlavu měl opřenou o kamennou stěnu, do vlasů se mu drolily zbytky omítky. Jeho víčka se mdle leskla v bledé tmě, tváře měl sinalé a linie obočí vyprávěla o jeho charakteru. Naslouchala vyprávění, naslouchala tichu, vlasy nasáklé vlhkostí zdi. Žvýkala hrozen své vlastní únavy a věděla, že za pár okamžiků může propadnout opilosti.
Jediná chvíle mezi snem a svítáním se rozplyne v prosvětlené lázni. Lázni, která dává očím jas, řasám tvar, ale duši bere charakter. Mračna se nalejí krví. Krví a vínem úsvitu. Svět se opije a ze záblesku lásky, která se před úsvitem zformovala z krůpějí vína na podlaze, zbydou jen pokrytecké vzdechy. Pointa uzrávala celou noc a ona čekala, trpělivě hledíc na jeho rty a víčka.
Oblaka, ti věčně netrpěliví opilci nadmutí vínem ji dováděla k šílenství. K šílenství z časové smyčky mezi životem a svítáním, mezi láskou a ironií, mezi vínem a krví. Každé ráno se jí chvěly rty a konečky prstů zaléval ledový pot. Chápala se jí hrůza, když musela sledovat, jak nebi praskají vnitřnosti. Za chvíli vyhřeznou do místnosti a ona se bude znovu a znovu zalykat vlastním zoufalstvím a donekonečna se dívat na jeho spánek osvobozený od prométheovských utrpení.

Paprsky a vlnoplochy sluneční zrady každé ráno vyplnily jeho duši, rvaly mu játra, opíjely ho mocí a násilím. Věděl, že se dívá. Z její něhy mu natékaly klouby, čelisti se chvěly v křeči a tupá bolest mu visela na víčkách. Rozmetala mu rohovku a nořila své spáry do bledého sklivce.
Týrala ho a mučila až k nesnesení během té bezčasé chvíle mezi nočním bděním a zrádným rozbřeskem. Cítil, že je to její vina, jejích rozšířených zornic a vychrtlých zápěstí. Věděl, že nezná chtíč, jen svou statickou ranní lásku, a právě to ho popouzelo.
Chtěla být Euridikou vyvedenou z podsvětí, ale skončila jako Julie zhroucená v slzách. Vlasy mu popelavěly těsně před úsvitem, holubičí šeď vyplnila jeho život, zastavila tok nekonečných ran, ostny slunečních paprsků a zalila jeho smysly šedou mlhou, kterou pronikal jen její pohled.
Stále stejně jasný a nezkalený jako prvního dne. Když zavřel oči, vnímal jej ostřeji než předtím, a když během chladné chvíle před úsvitem předstíral spánek, myslel jen na bolehlav, který by rozehnal šedé utrpení, jež ho sice chránilo před sluncem, ale ne před jejími sny o Orfeově lyře. Jed, co by klokotal v uchu, svítání, jež by sežehlo játra, řasy, jež by vypadaly..., leč slovo vina znamená v kobce příliš málo.

Opilá oblaka se po svých nočních dobrodružstvích líně formovala na obzoru a jí se chvěla víčka. Nevnímala nic než slzu, kterou nedokázala uronit. Hleděla na jeho propadlé tváře a poprvé v životě vnímala konec. Až se naplní osud, který mu zlověstně spřádaly zelenavé kruhy pod očima a fialové líce, bude konec. Ne pro něj, ale pro ni. Věděla, že pak nebude mít smysl otevřít oči nebo vdechnout kousek chladného rána. Nepřemýšlela o vině nebo odpuštění. Nebyly by jí k ničemu. Dívala se jako poprvé, protože neznala význam naposled. Rozbolavělé vjemy tvořily celý její svět a ten zmizí s jeho posledním vydechnutím.

Pozvolna se z krajiny svých nočních můr vracel k vědomí a předstírání lhostejnosti. Byl už připraven na palčivou bolest jejího pohledu, na tu němou chvíli intimní prázdnoty, která se pak proměnila v nekonečně dlouhou vteřinu, jež vláčně vyplnila dobu do příštího rozbřesku.
Obvyklá křeč se ale nedostavila. Cítil jen prázdnotu. Šedý pel podráždění zmizel z jeho víček, za kterými teď byla jen bílá. Rozmazaná v prostoru bez jasných forem. Čekal na její pohled, ten ale nepřicházel. Jeho pochopení bolesti jako by se rozplynulo. Necítil už trýzeň, která ho předtím držela naživu.
Překonat prázdnotu není snadné. Udělal to jen z absence bolesti, z myšlenek na její prchavou krásu, která zničila jeho sebeovládání jediným záchvěvem v přísvitu noci. Otevřel oči.

Vergilia by chtěl za průvodce každý, ale před ním stál jen kralevic dánský a jízlivě se ošklíbal. Není divu, v Dantově světě se dilemata jistého druhu řeší velmi snadno a přímočaře. Orfeus houpal nohama, zlepšoval svou techniku a dával celé situaci poněkud avantgardní přídech.
Chtěl by zavřít oči, vrátit se k trýzni, jíž se tak toužil zbavit, ale nešlo to. Vypadaly mu řasy, cítil pach svých sežehlých jater a klokotání bolehlavu v uchu.

Zvedl hlavu a spatřil ji, jak rozmlouvá s Beatricí, růžolící tváře a zapomnění v pohledu...A svatý Bernard se jen pousmál, když viděl, jak se Horatius sápe z Limbu.