„Žel, už jen spatřena: krása je ztrátou,
ledaže opakuje sebe tak dlouho,
až také láska ztrátou je. –“
Vladimír Holan
Malátná těžkost tmy na víčkách kráčí ruku v ruce s malicherně vtíravou lehkostí úsvitu. Puristická geometrie jednotvárně uplývajícího léta byla jednoho rána nad jeho síly. Otupit ostří reality alkoholem nepřicházelo v úvahu. Oči měl široce rozevřené vstříc rannímu chladu a odevzdaně čekal na první paprsky. Sepjal ruce a snažil se nevnímat bolest a vyčerpání. Po dlouhých hodinách plných nesmyslných úvah odvrátil zrak od stropu posetého všemi výčitkami uplynulých probdělých nocí. Dobře věděl, proč ve tmě nezavírá oči. Šerem zhmotnělým každý večer v pokoji probleskávaly myriády asociací čekajících na příležitost zmocnit se jeho vědomí zmučeného výčitkami. Nedokázal se pohnout z místa. Dřív shovívavě pozoroval lidi marnící, bez zjevných příčin, čas daný jim na zemi a usmíval se jejich zbytečné malomyslnosti. Teď se podobným přístupem snažil obelstít vlastní vědomí.
Každým nervem vnímal únavu, jež mu přinášela vlny fyzické bolesti. Zarudlé oči upřel na obzor, zahlédl první záblesky svítání a konečně mohl zavřít oči.
Pár prchavých chvil strávil předstíráním odpočinku a uměřeným množstvím dalších ranních lží, zhluboka se nadechl a vyrazil předstírat.
Nemyslel si, že by už někdy předtím plakal. Seděl uprostřed místnosti pokryté počmáranými papíry plnými nesmyslných výpočtů. Poslední dva dny se jako slepý pohyboval v oparu zamlženého úsudku, kde žádná matematická deskripce nedávala smysl. Z podivného těžce definovatelného odstupu pozoroval svou bolest. Aniž by o to byl stál nelezl něco jako úhel pohledu doktora Fausta. Nevěděl, kde ve svých úvahách dělá chybu, nicméně fyzicky vnímal její přítomnost, cítil, že kontralogickými myšlenkami posledních hodin komponuje své vlastní apokalyptické oratorium. Cítil se jako hudebník, jenž ze dne na den ztratí svůj talent. Nebyla to bezmoc Bohem nadaného houslisty se zlomenou rukou, byla to noční můra někoho, kdo bez varování zapomněl noty. Všechno, v čem před svým odjezdem viděl jednoznačnou logickou strukturu najednou nedávalo smysl.
„Jestli láska vypadá takhle, pak nechci milovat. Snášet bolest je snadnější.“
„Proč myslíš, že právě já jsem zvolil trest. Věř mi, že je to můj život, co je tady snadnější.“
„Je snadnější právě teď?“
„Rozhodně nebude kvůli filozofickým kecům.“
„Už se nikdy neuvidíme.“
„Červenou knihovnu nemám rád.“
„Mám rád Musila.“
„Lžeš.“
„Nikdy nelžu.“
„Utrpení je transparentní. Musil nikoli.“
„To já přece vím.“
„Evidentně ne, protože tak jako tak děláš tu blbou Oněginovu chybu.“
„Pravda. Problém je, že to není poprvé.“
„Velmi chytré.“
„Jistě. Jsem autorem konců ironických dost na to, aby ukončily tu malichernou touhu po opakování.“
