Každou další politováníhodnou naivitu je třeba umět v rozhodující chvíli dost přesvědčivě omluvit. A čím se kulisa bolesti stává reálnější, tím se argumenty hledají snadněji. Aspoň mně.
Je mi zima, na okně s Knutem Hamsunem a nejlepší jazzovou basou za zády. Venku je konečně cítit závan podzimu. Jediná část roku kdy se prohřešky vůči estetické a emocionální symetrii stanou nečekaně žádoucími. Všechna neupřímná letní euforiie se nashromáždí v žilnatině, spadne na zem a uvolní se jen v chladných barevných kvantech, nebe cynicky zešedne a já budu mít občas sklony bezdůvodně se smát, jistě, jen do chvíle než se ohlédnu zpátky, abych se mohla znova chytit za hlavu...
