Arthurovy útěky
„Každé individuum, každá lidská tvář a její životní běh je jen krátkým snem nekonečného ducha přírody, trvalé vůle k životu, je jen prchavým obrazem, který se hravě zaznamenává na její nekonečný list, prostor a čas, a trvá jen mizivě malou chvíli, potom mizí, aby udělal místo novému. Přesto, a v tom leží povážlivá strana života, každý z těchto prchavých obrazů, těchto odlupujících se zřícenin, musí být zaplacen celou vůlí k životu, ve vší její prudkosti, s mnoha a hlubokými bolestmi a nakonec dlouho obávanou, konečně nastupující hořkou smrtí.“
A. Schopenhauer
„Zas už chybí málo. Staneme na prahu zítřka jako nejubožejší mučedníci. Jsme zbabělci včerejšího dne a už z dálky pozorujeme tu nenápadnou hranici mezi snem a hrůznou maskou vlastního charakteru. Víčka si stačíme promnout ještě dřív, než se znova tak tak nezalkneme vlastní průměrností.“
Stiskl čelisti snaže se přivyknout demotivujícímu chladu, který jej neopouštěl od první probdělé noci. Nesl si svá nateklá fialová víčka jako cejch svého utrpení a snažil se sebrat odvahu, aby se mohl pustit do další plytké epizody všedního dne.
„V sentimentálním rozechvění padáme na kolena sobecky okouzleni želatinózní citovostí své duše. Velká gesta nás přivádějí k předstírané pokoře. S povznášející hrdostí klesáme na chladný mramor a modlíme se vroucně plni falešných slz. Naše dojetí nemá nic společného s kajícností. Duchovní život jednotlivce je jen křečovitou motlitbou k sobě samému.“
Klouby sepjatých rukou mu zbělely horečnatým úsilím podpořit pevností toho kterého stisku přerývavé záchvěvy své pochybovačské víry. Strach a bolest z nového dne. Nejisté očekávání zrady vlastního těla. Spánek ho pronásleduje jako hladová šelma. Zanedbatelná chvilka nesoustředěnosti a zůstane ležet na chodníku z prokousnutým hrdlem. Některé nabídky zdají se být velmi současné. A efektní.
„Jsme sami. Neschopni hovořit o svém stesku. Na svět se díváme kalnýma očima zklamaných lidí, přitom ale občas cítíme nevyslovitelnou bláhovou radost. Z hrdel se nám dere šílený smích bláznů a zakrátko zase padáme vyčerpaní zpátky do vln svých pokryteckých a zoufale okázalých útrap. Ale pro ironii i přesto nemusíme nikdy chodit příliš daleko.“
Utíkal. Jeho běh neměl nic společného se všemi těmi výlevy o nedostatku dechu a únavě údů. Běh a zalknutí. Věci, které asociativně spojila jenom lenost průměrných lidí. Běžet pro požitek z úprku, ne pro exaltovanou radost z ohlédnutí se za zdolanou vzdáleností.
„Ohlížíme se za svým velkolepým dílem a naše životy se jen tak mimoděk rozpouští v ironii naší marné snahy sklidit plody fiktivního úspěchu. Snažíme se slovy opsat svá vítězství ve světě buržoazních hodnot, ale prožitek sám nám uniká. Ztratili jsme skutečné cíle. Nahradili jsme je slovy. Pak zbývá jen tápat za náznakem motivace k jejich vyslovení. Skutečné činy ztratily hodnotu ve chvíli, kdy jsme si uvědomili estetickou hodnotu a sílu jediného lidského slova.“
Okázalost mizí, jakmile vám dech začne zadrhávat v hrdle. Chtěl okusit euforii po vzoru svých úvah, ale místo toho pocítil jen bodavou bolest v koleni. Ovšem jen tak to vzdát bylo pochopitelně také nad jeho síly, zkoušel se zaposlouchat do tlukotu vlastního srdce, dohonit svobodu a utíkat dál.
„Bojujeme jako prachobyčejní hlupáci. Protože máme s čím. Protože jsme uměli vyslovit správná slova, pro která stojí za to položit život. Jsou to symboly svobody nebo jenom naší ctižádostí otrávené krve?"
Ale ta honba za svobodou není zas tak vzrušující jak by z hlediska filozofických úvah být měla. Cítil křupání v kotníku. Když vám dochází dech, stanete se obětí podivně poťouchlé nekontrolovatelné slabosti a záhy, když se konečně zastavíte, tak i vlastního zklamání a opovržení. Sami se sebou. Stojíte ve vysoké trávě, slabí a opuštění a vaše tiché moralizování společnosti jen pokořeně mlčí.
„Ale když je to bezpodmínečně nutné, přede dveřmi nasadíme masku. Vlastně nejen tehdy. Neodoláme-li tomu pokušení jednou jedinkrát, jsem odsouzeni k tomu, nikdy ji už nesundat. Máme jich pak stovky, navzájem se překrývají a právě v jejich nemravném průniku je počátek všech lidských lží. Těch bylo nejdřív pomálu, ale je to s nimi jako s literárním talentem, jakmile si jej uvědomíme, začneme si ho hýčkat až příliš na to, abychom se mu jednou mohli podívat do tváře. Nebo sami sobě.“
Najednou slyšel skutečné ticho. Co udělá filozof oproštěný od věčného práskačského našeptávání vlastních myšlenek? Půjde, bude moudře citoval Lucrecia a potěší se se svými pudly.
