Spoluvězni
(Aleši Ř. za literární rok)
„Můj bože, vinný hrozen rozdrcený chodidlem stačí rozehnat nejchmurnější starosti a zpřetrhat neviditelná vlákna, jež nám neviditelní duchové kladou v cestu. Pláčeme jako ženy, trpíme jako mučedníci, v naší beznaději se nám zdá, že se nám svět zřítil nad hlavou a usedáme v pláči jako Adam u brány ráje.“
Alfred de Musset
Hlavu měl opřenou o kamennou stěnu, do vlasů se mu drolily zbytky omítky. Jeho víčka se mdle leskla v bledé tmě, tváře měl sinalé a linie obočí vyprávěla o jeho charakteru. Naslouchala vyprávění, naslouchala tichu, vlasy nasáklé vlhkostí zdi. Žvýkala hrozen své vlastní únavy a věděla, že za pár okamžiků může propadnout opilosti.
Jediná chvíle mezi snem a svítáním se rozplyne v prosvětlené lázni. Lázni, která dává očím jas, řasám tvar, ale duši bere charakter. Mračna se nalejí krví. Krví a vínem úsvitu. Svět se opije a ze záblesku lásky, která se před úsvitem zformovala z krůpějí vína na podlaze, zbydou jen pokrytecké vzdechy. Pointa uzrávala celou noc a ona čekala, trpělivě hledíc na jeho rty a víčka.
Oblaka, ti věčně netrpěliví opilci nadmutí vínem ji dováděla k šílenství. K šílenství z časové smyčky mezi životem a svítáním, mezi láskou a ironií, mezi vínem a krví. Každé ráno se jí chvěly rty a konečky prstů zaléval ledový pot. Chápala se jí hrůza, když musela sledovat, jak nebi praskají vnitřnosti. Za chvíli vyhřeznou do místnosti a ona se bude znovu a znovu zalykat vlastním zoufalstvím a donekonečna se dívat na jeho spánek osvobozený od prométheovských utrpení.
Paprsky a vlnoplochy sluneční zrady každé ráno vyplnily jeho duši, rvaly mu játra, opíjely ho mocí a násilím. Věděl, že se dívá. Z její něhy mu natékaly klouby, čelisti se chvěly v křeči a tupá bolest mu visela na víčkách. Rozmetala mu rohovku a nořila své spáry do bledého sklivce.
Týrala ho a mučila až k nesnesení během té bezčasé chvíle mezi nočním bděním a zrádným rozbřeskem. Cítil, že je to její vina, jejích rozšířených zornic a vychrtlých zápěstí. Věděl, že nezná chtíč, jen svou statickou ranní lásku, a právě to ho popouzelo.
Chtěla být Euridikou vyvedenou z podsvětí, ale skončila jako Julie zhroucená v slzách. Vlasy mu popelavěly těsně před úsvitem, holubičí šeď vyplnila jeho život, zastavila tok nekonečných ran, ostny slunečních paprsků a zalila jeho smysly šedou mlhou, kterou pronikal jen její pohled.
Stále stejně jasný a nezkalený jako prvního dne. Když zavřel oči, vnímal jej ostřeji než předtím, a když během chladné chvíle před úsvitem předstíral spánek, myslel jen na bolehlav, který by rozehnal šedé utrpení, jež ho sice chránilo před sluncem, ale ne před jejími sny o Orfeově lyře. Jed, co by klokotal v uchu, svítání, jež by sežehlo játra, řasy, jež by vypadaly..., leč slovo vina znamená v kobce příliš málo.
Opilá oblaka se po svých nočních dobrodružstvích líně formovala na obzoru a jí se chvěla víčka. Nevnímala nic než slzu, kterou nedokázala uronit. Hleděla na jeho propadlé tváře a poprvé v životě vnímala konec. Až se naplní osud, který mu zlověstně spřádaly zelenavé kruhy pod očima a fialové líce, bude konec. Ne pro něj, ale pro ni. Věděla, že pak nebude mít smysl otevřít oči nebo vdechnout kousek chladného rána. Nepřemýšlela o vině nebo odpuštění. Nebyly by jí k ničemu. Dívala se jako poprvé, protože neznala význam naposled. Rozbolavělé vjemy tvořily celý její svět a ten zmizí s jeho posledním vydechnutím.
Pozvolna se z krajiny svých nočních můr vracel k vědomí a předstírání lhostejnosti. Byl už připraven na palčivou bolest jejího pohledu, na tu němou chvíli intimní prázdnoty, která se pak proměnila v nekonečně dlouhou vteřinu, jež vláčně vyplnila dobu do příštího rozbřesku.
Obvyklá křeč se ale nedostavila. Cítil jen prázdnotu. Šedý pel podráždění zmizel z jeho víček, za kterými teď byla jen bílá. Rozmazaná v prostoru bez jasných forem. Čekal na její pohled, ten ale nepřicházel. Jeho pochopení bolesti jako by se rozplynulo. Necítil už trýzeň, která ho předtím držela naživu.
Překonat prázdnotu není snadné. Udělal to jen z absence bolesti, z myšlenek na její prchavou krásu, která zničila jeho sebeovládání jediným záchvěvem v přísvitu noci. Otevřel oči.
Vergilia by chtěl za průvodce každý, ale před ním stál jen kralevic dánský a jízlivě se ošklíbal. Není divu, v Dantově světě se dilemata jistého druhu řeší velmi snadno a přímočaře. Orfeus houpal nohama, zlepšoval svou techniku a dával celé situaci poněkud avantgardní přídech.
Chtěl by zavřít oči, vrátit se k trýzni, jíž se tak toužil zbavit, ale nešlo to. Vypadaly mu řasy, cítil pach svých sežehlých jater a klokotání bolehlavu v uchu.
Zvedl hlavu a spatřil ji, jak rozmlouvá s Beatricí, růžolící tváře a zapomnění v pohledu...A svatý Bernard se jen pousmál, když viděl, jak se Horatius sápe z Limbu.
„Můj bože, vinný hrozen rozdrcený chodidlem stačí rozehnat nejchmurnější starosti a zpřetrhat neviditelná vlákna, jež nám neviditelní duchové kladou v cestu. Pláčeme jako ženy, trpíme jako mučedníci, v naší beznaději se nám zdá, že se nám svět zřítil nad hlavou a usedáme v pláči jako Adam u brány ráje.“
Alfred de Musset
Hlavu měl opřenou o kamennou stěnu, do vlasů se mu drolily zbytky omítky. Jeho víčka se mdle leskla v bledé tmě, tváře měl sinalé a linie obočí vyprávěla o jeho charakteru. Naslouchala vyprávění, naslouchala tichu, vlasy nasáklé vlhkostí zdi. Žvýkala hrozen své vlastní únavy a věděla, že za pár okamžiků může propadnout opilosti.
Jediná chvíle mezi snem a svítáním se rozplyne v prosvětlené lázni. Lázni, která dává očím jas, řasám tvar, ale duši bere charakter. Mračna se nalejí krví. Krví a vínem úsvitu. Svět se opije a ze záblesku lásky, která se před úsvitem zformovala z krůpějí vína na podlaze, zbydou jen pokrytecké vzdechy. Pointa uzrávala celou noc a ona čekala, trpělivě hledíc na jeho rty a víčka.
Oblaka, ti věčně netrpěliví opilci nadmutí vínem ji dováděla k šílenství. K šílenství z časové smyčky mezi životem a svítáním, mezi láskou a ironií, mezi vínem a krví. Každé ráno se jí chvěly rty a konečky prstů zaléval ledový pot. Chápala se jí hrůza, když musela sledovat, jak nebi praskají vnitřnosti. Za chvíli vyhřeznou do místnosti a ona se bude znovu a znovu zalykat vlastním zoufalstvím a donekonečna se dívat na jeho spánek osvobozený od prométheovských utrpení.
Paprsky a vlnoplochy sluneční zrady každé ráno vyplnily jeho duši, rvaly mu játra, opíjely ho mocí a násilím. Věděl, že se dívá. Z její něhy mu natékaly klouby, čelisti se chvěly v křeči a tupá bolest mu visela na víčkách. Rozmetala mu rohovku a nořila své spáry do bledého sklivce.
Týrala ho a mučila až k nesnesení během té bezčasé chvíle mezi nočním bděním a zrádným rozbřeskem. Cítil, že je to její vina, jejích rozšířených zornic a vychrtlých zápěstí. Věděl, že nezná chtíč, jen svou statickou ranní lásku, a právě to ho popouzelo.
Chtěla být Euridikou vyvedenou z podsvětí, ale skončila jako Julie zhroucená v slzách. Vlasy mu popelavěly těsně před úsvitem, holubičí šeď vyplnila jeho život, zastavila tok nekonečných ran, ostny slunečních paprsků a zalila jeho smysly šedou mlhou, kterou pronikal jen její pohled.
Stále stejně jasný a nezkalený jako prvního dne. Když zavřel oči, vnímal jej ostřeji než předtím, a když během chladné chvíle před úsvitem předstíral spánek, myslel jen na bolehlav, který by rozehnal šedé utrpení, jež ho sice chránilo před sluncem, ale ne před jejími sny o Orfeově lyře. Jed, co by klokotal v uchu, svítání, jež by sežehlo játra, řasy, jež by vypadaly..., leč slovo vina znamená v kobce příliš málo.
Opilá oblaka se po svých nočních dobrodružstvích líně formovala na obzoru a jí se chvěla víčka. Nevnímala nic než slzu, kterou nedokázala uronit. Hleděla na jeho propadlé tváře a poprvé v životě vnímala konec. Až se naplní osud, který mu zlověstně spřádaly zelenavé kruhy pod očima a fialové líce, bude konec. Ne pro něj, ale pro ni. Věděla, že pak nebude mít smysl otevřít oči nebo vdechnout kousek chladného rána. Nepřemýšlela o vině nebo odpuštění. Nebyly by jí k ničemu. Dívala se jako poprvé, protože neznala význam naposled. Rozbolavělé vjemy tvořily celý její svět a ten zmizí s jeho posledním vydechnutím.
Pozvolna se z krajiny svých nočních můr vracel k vědomí a předstírání lhostejnosti. Byl už připraven na palčivou bolest jejího pohledu, na tu němou chvíli intimní prázdnoty, která se pak proměnila v nekonečně dlouhou vteřinu, jež vláčně vyplnila dobu do příštího rozbřesku.
Obvyklá křeč se ale nedostavila. Cítil jen prázdnotu. Šedý pel podráždění zmizel z jeho víček, za kterými teď byla jen bílá. Rozmazaná v prostoru bez jasných forem. Čekal na její pohled, ten ale nepřicházel. Jeho pochopení bolesti jako by se rozplynulo. Necítil už trýzeň, která ho předtím držela naživu.
Překonat prázdnotu není snadné. Udělal to jen z absence bolesti, z myšlenek na její prchavou krásu, která zničila jeho sebeovládání jediným záchvěvem v přísvitu noci. Otevřel oči.
Vergilia by chtěl za průvodce každý, ale před ním stál jen kralevic dánský a jízlivě se ošklíbal. Není divu, v Dantově světě se dilemata jistého druhu řeší velmi snadno a přímočaře. Orfeus houpal nohama, zlepšoval svou techniku a dával celé situaci poněkud avantgardní přídech.
Chtěl by zavřít oči, vrátit se k trýzni, jíž se tak toužil zbavit, ale nešlo to. Vypadaly mu řasy, cítil pach svých sežehlých jater a klokotání bolehlavu v uchu.
Zvedl hlavu a spatřil ji, jak rozmlouvá s Beatricí, růžolící tváře a zapomnění v pohledu...A svatý Bernard se jen pousmál, když viděl, jak se Horatius sápe z Limbu.
